Jak Tomáš?

  JE DOBRÝ MÍT DOBRÉHO PŘÍTELE. Máte takového? Já mám Martina. Je to fajn chlap. Moc si ho vážím. A taky toho, co dělá. Považuju za obrovský štěstí, že spolu můžeme pracovat. Díky němu jsem objevil svět příběhů, fantazie a to, že můžu mít divadlo ve své vlastní hlavě. Nutno ale říct, že jsme jiní. Někdy se to doplňuje a jindy to skřípe jak nehty na špatně smazaný tabuli. Zatímco já jsem naturelem spíš městskej hejsek, on je nejradši na své samotě. Je zvyklej být na podium sám, pro mě je to ta nejtěžší disciplína. Zatímco já se snažím, aby to, co vzniká na podium tady a teď, vypadalo nazkoušeně, on to nazkoušené oživuje znovu tak, aby to vypadalo, že to celé vzniká tady a teď. A tak dále. Máme se rádi.  Čekalo nás společné představení. Pod sálem, kde se to všechno mělo odehrát, byla báječná kavárna. Zaparkoval jsem tam a dal si kafíčko. Začal jsem se připravovat na to, co nás čeká. Martin tam ještě nebyl. Měl ještě trochu času. Srkal jsem capuccino, představoval si, jak to dneska asi pr

STRÁVIL JSEM S PALACHEM NĚKOLIK DESÍTEK HODIN. A taky s Janem Zajícem, který se podobně jako Palach upálil. Jen se o něm méně mlu-ví. Abych byl upřímnej, tak ne přímo s nimi, ale dost věcí jsme o nich načítali a nakoukávali, když jsme s Frantou Kašpárkem psali metodiku ke kurzu pro starší žáky druhýho stupně a středoškoláky. Tehdy jsme oba pracovali jako muzejními pedagogové na pardubickým zámku. Po všech různých bouřích mozků jsme se rozhodli, že uděláme kurz o Janu Zajícovi. A to právě proto, že jeho příběh není tak známej a to se nám hodilo do krámu. Nechali jsme se inspirovat Agnieszkou Holland, která v Hořícím keři vyprávěla příběh Palacha očima jeho matky. My jsme na to šli podobně. Zajícův příběh jsme se snažili převyprávět během kurzu očima jeho mladší ségry Marty. Holky, která chodí na gympl. Má svůj život, svoje sny, svoji rodinu a o politiku se moc nestará. Kdo by to v tomhle věku taky dělal, že jo? Bráchové ji občas štvali, občas s nima byla sranda. Měla je ráda. A jednoho

TOHLE SE MI DĚJE DOST ČASTO. Naplánuji si, že ráno vstanu včas, udělám několik pozdravů sluncí, zamedituju si, dám si sprchu a dobrou snídani, chvíli si něco přečtu a vyrazím na vlak. Bývá to ale jinak. Každá minuta pod peřinou se počítá. Postupně v hlavě škrtám, co není opravdu nutný a posouvám budík. Ten polospánek, to je něco. Mám pocit, že jsem účastník i svědek svých vlastních snů. A tak vstávám na poslední chvíli. Mou jógou je pak rychlochůze na vlak. Mou meditací je hypnotizování hodinek a pozitivní myšlenky, že to stihnu. Když mám na nádraží pár minut, koupím si kafe a kus pečiva. Doběhnu vlak, usedám, zhluboka dýchám. Potom srkám kafe a snídám.  Tohle ráno bylo taky takové. Zabořil jsem se do sedačky kupé. Popadal dech. A najednou jsem viděl, že ona vidí. Že se kouká, že ze mě nespouští oči. Seděla proti mně dáma. Velmi šik bábrle, které mohlo být tak 80 +. S pevně zavřenými rty mě velmi pečlivě pozorovala. Ta je jasná, pomyslel jsem si, byla úča nebo vychna. Dělal jsem, že se