Povídka I.: Dáma ve vlaku
TOHLE SE MI DĚJE DOST ČASTO. Naplánuji si, že ráno vstanu včas, udělám několik pozdravů sluncí, zamedituju si, dám si sprchu a dobrou snídani, chvíli si něco přečtu a vyrazím na vlak. Bývá to ale jinak. Každá minuta pod peřinou se počítá. Postupně v hlavě škrtám, co není opravdu nutný a posouvám budík. Ten polospánek, to je něco. Mám pocit, že jsem účastník i svědek svých vlastních snů. A tak vstávám na poslední chvíli. Mou jógou je pak rychlochůze na vlak. Mou meditací je hypnotizování hodinek a pozitivní myšlenky, že to stihnu. Když mám na nádraží pár minut, koupím si kafe a kus pečiva. Doběhnu vlak, usedám, zhluboka dýchám. Potom srkám kafe a snídám.
Tohle ráno bylo taky takové. Zabořil jsem se do sedačky kupé. Popadal dech. A najednou jsem viděl, že ona vidí. Že se kouká, že ze mě nespouští oči. Seděla proti mně dáma. Velmi šik bábrle, které mohlo být tak 80 +. S pevně zavřenými rty mě velmi pečlivě pozorovala. Ta je jasná, pomyslel jsem si, byla úča nebo vychna. Dělal jsem, že se koukám z okna a snažil jsem se zklidnit dech. Funěl jsem jak pes v parném dni. Pořád jsem cítil oči té paní. Pohledem jsem bloudil po kupé. Hledal jsem bod, kde bych mohl zapíchnout zrak. Stejně se dělo, že se naše oči sem tam potkaly. Nepříjemné. Dělal jsem jakoby nic. Jako by to bylo jedno z rán, které znám. Pomalu jsem začal srkat kafe a vyndal jsem si vanilkovou dobrotu z listového těsta. Zakousl jsem se. Spadlo několik drobků. Povyjelo jí obočí. Dojedl jsem. Podíval jsem se na sebe a zjistil jsem, že jsem celý zasněžený malými kousky pečiva. Pak se střetly naše pohledy. Nadechla se. Otevřela ústa, že něco poví. Úča s šedesáti léty praxe mi dá kázání. To je ráno. A opravdu promluvila: “A hned je líp na světě s plným žaludkem.” A usmála se na mě.
Celou tu dobu mi ukazovala, jak se na svět tvářím já. Jak jsem sevřený, nepřístupný, nespokojený. Potkal jsem se s mistryní okamžiku, která mi proměnila od základu celý den. Připomnělo mi to dramaterapeutickou praxi, kdy lidi v terapii zrcadlím. Nejde mi o přesné pohyby, ale o to, abych se k nim připojil a také, aby mohli zahlédnout nějakou svou kvalitu. A teď jsem dostal taky takovou školu.
Pak jsem smetl drobečky a po zbytek cesty jsme si povídali a smáli se. Nahlas. Řehtali jsme se, až se lidi otáčeli a chodili koukat, co se to děje. Paní jela na třídní sraz ze základky. A od osmdesátky prý už roky nepočítá. Taky bych chtěl umět takhle zestárnout.
Komentáře
Okomentovat