Jak Tomáš?

Před nějakou dobou jsem četl Fulghuma a jeho knihu od Začátku do konce - životní rituály. Vedle toho jsem paralelně četl znova o archetypech, podle kterých stavíme divadelní hru bludištěM. Je zajímavé, jak knihy opravdu mohou člověka kultivovat. Při sprše mi došlo, že potřebuju mít nějaký čas, abych se s tímhle, co jsem v knihách četl, mohl potkat. Ve sprše mi vzniklo nejvíc nápadům, který mi ovlivnili život. Ve sprše jsem založil kapelu, přidal se k Paleťákům, založil Improvision. Moje představa ze sprchy byla: sedět po tůře s dalšími muži, čumět do ohně a povídat, sdílet. A napsal jsem na facebook tohle: Výzva, pozvánka nebo jak to ještě nazvat pro Muže. Ne, že bych ženy neměl rád - to mám, ale tohle je prostě pro ten druhej živočišnej druh. Nuže muži. Pracuji teď na představení, který se jmenuje bludištěM. To M má napovědět, že se jedná o mužský téma. V bludišti člověk bloudí a zdá se, že když má v sobě přístup ke svým archetypům, tak se mu jde životem o dost líp, n

V 17 ti jsem se nechal pokřtít. Pak jsem byl několik let dost zapáleným katolíkem. Myslím, že mohlo být v něčem náročný se se mnou potkat. Studoval jsem na teologické fakultě sociální práci. Tam jsem poznal mnoho lidí z různých církví a ta katolická mi začala drhnout. Hodně jsem se vzdálil, když jsem se potkal se svým léčitelem, který tehdy pro mě dost přesně pojmenoval to, že katolická církev zaměňuje „energii“ lásky za vinu. Možná je na tom něco pravdy. Zkusím ukázat dál v textu. A dlouho jsem si všímal, že v kostele nepotkávám moc lidi, kteří jsou šťastný, mají se dobře, vědí si rady s životem nebo oplývají zdravím. A tak jsem několik let zkoumal jiné přístupy – ne nijak do hloubky, ale potkal jsem meditace, lidi, co cvičí jógu, Nic méně jsem se po celkem dlouhé době vypravil na mši. Ne protože jsem musel, ale protože jsem chtěl. A tohle bude hodně subjektivní a trochu možná heretický čtení plná otázek. Čím to bylo? Říká se - řekni mi, co čteš a já Ti povím, kdo jsi. Možná, ž

Poslední díl je o tom, jak improvizace může napomoci firmám. Jejich růstu a spokojenosti lidí, kteří v nich pracují. Nejedná se o samospasitelný nástroj.  Nicméně velmi stojí za pozornost. Zásady improvizace v kontextu práce. Naše kurzy nabízejí teoretický rámec, který ukazuje, co je potřeba k dobré improvizaci. Improvizaci chápeme jako metaforu k životu. A trénujeme čtyři základní dovednosti, které jsou pro improvizaci kardinální. Řadíme sem koncentraci, komunikaci, spolupráci a kreativitu. Aby se tyto čtyři dovednosti dostaly pod kůži, bavíme se o principech, které nám s tím pomáhají. Zkusím o nich přemýšlet v kontextu práce. Hrát si Občas pokládám otázku jaký je rozdíl mezi hraním si a prací? Jde to zaměnit? Kde je ten hlavní rozdíl? Jak by to vypadalo, kdybyste si v práci hráli a zároveň by práce byla hrou? Co by bylo jinak? Možná, že hlavní rozdíl je v pocitu a v přístupu k tomu. Možná by šlo o práci víc, než o odměnu za ni. Vzpomínám na léta ve skautu. Když

Školy Setkávám se s žáky 8 a 9 tříd a také se studenty prvního a druhého ročníku středních škol. Školy jsou to různé od víceletých gymnázií přes základní školy po střední zdravotnické školy. Zažíváme spolu kurz Post Bellum, který se jmenuje: Den, kdy se mlčelo. Jedná se o proces kolektivizace v padesátých letech minulého století. Podle toho, co vím, tak se nejednalo o dobu moc veselou. Nastupovala totalitní moc. Všechno se velmi rychle měnilo. Vláda určovala, co je a co není v pořádku. Nedávno jsme přijeli do jedné ze škol. Zazvonilo, vešli jsme do třídy, děti se postavily a já jsem začal přemýšlet nad tím, jestli náhodou nepovedeme workshop o tom, jak se totalita dotýkala každého v instituci, která se stále ještě chová, podle mého názoru, velmi totalitně. (Nepíšu o tom, že pravidla nemají být. Mají. Jsou velmi důležitá.) Možná se mýlím. Moc doufám, že jo. Jen prostě vidím nějak moc znaků, který vykazují prvky moci. A vidím moc málo toho, aby si děti vybíraly s kým, co a kdy s

Je zajímavé sledovat jaké věci a jak člověka formují. Události se prostě dějí. Záleží, jaký k nim člověk umí nebo může zaujmout postoj. Asi znáte ze svého života, že vám kamarád vypráví nějakou událost. Tu samou událost vypráví jeho manželka a je to úplně jiný příběh. Jestli chcete, pojďte se podívat. Rodiče Jasně největší vliv měli rodiče. Jejich víra, ač bezvěrců, v to, že všechno dobře dopadne. Vždycky hledali možnosti. I když se situace zdála bezvýchodná, tak uměli najít cestu. Hodně toho znají a umí. Na základě toho umí ve svém životě improvizovat. A navíc miluji jejich smysl pro humor. Vady Vrozené vady mě naučily, že každý člověk má svoje limity, které není dobré překračovat. A nemá ani cenu se o to snažit. Prostě to k ničemu nevede. Na druhou stranu je užitečné hledat limity a zkoušet na ně narážet. Na co ještě stačím a na co už ne. Prostě se poznávat. Může se snadno stát, že místo toho, aby se člověk poznával, začne se srovnávat s okolím. Srovnávání může být užitečn

Zamýšlím se nad prací a aplikovanou improvizací. V hlavě toho mám opravdu hodně, tak jsem z toho vyrobil seriál o čtyřech dílech. Nuže, díl první: Nedávno jsem byl pozván do jedné organizace, abych tam mluvil o práci. Divný téma, ale chtěj to, tak to budou mít. Moc jsem nevěděl, jak na to. Nakonec jsem udělal to, co umím nejlíp. Položil jsem si pár otázek, a protože jsem egoista, mluvil jsem o sobě. O věcech, které mě nejvíc ovlivnily. Tyto události tvoří můj náhled na svět, sebe a tedy i na pojem práce. A jak s tím vším souvisí aplikovaná improvizace. Otázky: Norma vs. Správnost? Kladu si otázku, jestli to, co se kolem nás většinově děje, je správně. To, že to tak je a jsme na něco zvyklí, je to ono? Takhle to chceme? Není potřeba, aby to prošlo revizí? Umíme dostatečně reagovat na to, co se děje ve světě? Myslím teď o práci s informacemi, mediální gramotnosti, neuvěřitelně rychlému technickému rozvoji. Zároveň velkou roli budou hrát výzvy, které přináší socio-ekonomický