Povídka II.: Mistr času

 

JE DOBRÝ MÍT DOBRÉHO PŘÍTELE. Máte takového? Já mám Martina. Je to fajn chlap. Moc si ho vážím. A taky toho, co dělá. Považuju za obrovský štěstí, že spolu můžeme pracovat. Díky němu jsem objevil svět příběhů, fantazie a to, že můžu mít divadlo ve své vlastní hlavě. Nutno ale říct, že jsme jiní. Někdy se to doplňuje a jindy to skřípe jak nehty na špatně smazaný tabuli. Zatímco já jsem naturelem spíš městskej hejsek, on je nejradši na své samotě. Je zvyklej být na podium sám, pro mě je to ta nejtěžší disciplína. Zatímco já se snažím, aby to, co vzniká na podium tady a teď, vypadalo nazkoušeně, on to nazkoušené oživuje znovu tak, aby to vypadalo, že to celé vzniká tady a teď. A tak dále. Máme se rádi. 


Čekalo nás společné představení. Pod sálem, kde se to všechno mělo odehrát, byla báječná kavárna. Zaparkoval jsem tam a dal si kafíčko. Začal jsem se připravovat na to, co nás čeká. Martin tam ještě nebyl. Měl ještě trochu času. Srkal jsem capuccino, představoval si, jak to dneska asi proběhne a byl v poho. Odbila hodina H. Martin měl otvírat dveře, měl cinknout zvonek nad dveřma a společně jsme měli vyjít schody o patro vejš a chystat se na špíl. Místo toho pípla sms: “Sedám do auta, jedu. Když to dobře půjde, za půl hodinky jsem tam. Spíš za 45 minut. Těším se.” O tomhle rozdílu byste měli taky vědět. Mojí velkou snahou je být všude včas. A nesnáším čekání. Nepamatuju se, že by Martin někde včas byl. Já zastávám názor, že když je napsáno, že představení trvá 60 minut, tak by nejpozději po 70 minutách mělo skončit. Martin ho klidně protáhne na 90 a oči mu září štěstím. Vůbec mu tyhle věci nevadí. Mě nasíraj. Cvičej se mnou jak Strahov při Spartakiádě. 


Zapnul jsem stopky. Ať vidí. Skřípal jsem zubama a vypnul ten pocit pohody, že si všechno spolu připravíme, vyzkoušíme, nastavíme. Ne, ne. Dneska to bude jinak. Prostě to nestihneme a lidi budou muset čekat. Organizátory zná Martin, tak jakýpak copak, ať si to vyžere. Po 44 minutách, 33 vteřinách a 21 setinách jsem vypnul stopky, protože se otevřeli dveře, cinknul zvonek a stál tam Martin. “Ahoj pane Tome, dobrý den, dám si jedno velký kafíčko. Jo s mlíkem, děkuju.” Přisedl si ke mně a jeho oči mě přivrtali k židli. “Tome, já už vím, proč mi ten čas nejde. Já jsem totiž kairos člověk. Jsem tady a teď. To bys měl jako improvizátor ocenit. Hele, v Bibli se taky píše, že je čas práce a čas odpočívat, čas veselí a čas smutku, čas žít a čas umírat. Nikde se tam nepíše kolik času. Kdy ten čas začíná a kdy končí.” 


A vážně. Najednou se zastavil čas. Martinovi přinesli kafe a začali jsme filozofovat o chronos a kairos. O tom jak je rychlá stopa vteřinová, minutová a hodinová a to nejen na rafikách, ale i v životě a že to jinak plyne dětem a jinak starejm lidem a jestli to celý není vejmysl. Když se může čas o hodinu posunout nebo když jsou ty časový pásma? Jasně, že je. Vždyť mi to tady říká, že je kairos člověk.  A taky jsme se bavili o tom, že je divný, že doma trvá hodina 60 minut, ale dětem ve škole 45 minut. Co to je? A zvedali jsme udiveně obočí. A ještě o tom, že  když se na něco soustředíš a "hupsneš do toho", běží čas "uvnitř" jinak, než ten čas "venku". A jak je to s dvojčatama, když jedno zůstává na Zemi a druhé mizí na 10 let do vesmíru v lodi, která se pohybuje rychlostí blízkou rychlosti světla?

Ve mně se rozhostil takovej klid. Až teda do chvíle, než se objevil organizátor, který nás už pěknou dobu shání a nemůže se nám dovolat. Najednou jsem vůbec nechápal, proč je ten pán nervózní. 


Inu, pomalu jsme vstali, zaplatili kávu, pomalu vyšli do sálu, připravili světla a už pomalu přicházeli lidé. S velkým vnitřním klidem, že čas je můj přítel, jsme odehráli představení. Mělo 90 minut. A vůbec mi to nevadilo.



www.tomasjirecek.cz


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Aby život mohl být sladší, aneb příběh z Homolky

Povídka I.: Dáma ve vlaku

Palach, Zajíc a jeho sestra.