Poetry I.

Řekni slovo

a změníš úhel světla.

Uvidíš se pak jinak. 

Vždycky máš v ruce

jen pár kostiček, 

ze kterých se snažíš

poskládat,

a ostatní se válí

po podlaze,

nebo jsou v krabici

pod postelí.

Dávej proto bacha,

až se v noci půjdeš

do kuchyně napít,

ať si nestoupneš na dílek.

Když se tak náhodou stane,

Sykni tiše. 

Trp,

ať ostatní nevzbudíš.

Šeptni pár vět,

větev praskne,

sova se vznese,

pohne se les

uvnitř tvýho břicha.

Budeš stát v kuchyni

se sklenicí vody.

Dívka mi v McDonaldu podávala hranolky

s takovým úsměvem jako bych měl být na věky šťastnej.

A já dneska byl.

Viděl jsem totiž muže, kterej spěchal až popobíhal,

ale když zahlídl babičku,

jak se nemůže dostat do obchodu,

protože to přes francouzský hole nešlo,

zastavil se.

Hezky ji pozdravil a otevřel jí.

Usmáli se na sebe.

Viděl jsem ženu, která kojila na ulici dítě

a bylo to tak přirozený.

Byl jsem u toho, když mladý muž přišel 

na to, že může destrukci

proměnit ve tvořivost.

A teď jsem na cestě domů. K tobě. Usmívám se pod rouškou

jako bych měl bejt na věky šťastnej.

A třeba budu.

Brzo ráno jsem seděl ve vlaku

a snažil se zklidnit mysl.

Ale myšlenky plný obav

z toho, co příjde

na mě útočili

jak komáři v srpnu

u rybníka.

 

Otevřel jsem oči

a podíval se ven z okna.

Viděl jsem volavku

jak vzlétá z klidné hladiny.

Levým křídlem se několikrát

dotkla vody, a tak vzniklo

pět kruhů.

 

Pak stoupala kolem stromů,

Které byly za řekou.

Říkal jsem si:

„To je nádhera.

To je jako ve filmu.“

A potom jsem si uvědomil,

Že to je skutečnost.

Že tohle je skutečnost!

 

Volavka přeletěla výšku stromů,

změnila směr a zmizela.

Moje hladina byla klidná.

www.tomasjirecek.cz