Jak Tomáš?

CO TÍM CHTĚL BÁSNÍK ŘÍCT? Tahle otázka není podle mě zas tak podstatná. Podstatný ovšem je, kde text rozrezonuje čtenáře nebo posluchače. A není ani nutný, aby tomu sdělení nějak rozuměl. Stačí, že to něco dělá. Jako obrazy v galerii. Nemusím vědět, co to je, ale nějak to působí. Uvažuju nad psaním básniček takhle. Jde o hluboký, poctivý a otevřený setkání sebe se sebou. Aby až to, a jestli vůbec to, někdo bude číst, aby se mohl taky potkat sám se sebou. Myslím, že mnoho pocitů, obrazů a lidských příběhů je univerzálních. Tedy: co platí u mě, bude platit i u někoho jinýho. Tohle je můj způsob, jak se skrze slovo dotýkat. Jak se setkávat skrze sebe s ostatníma. Pěkně na dřeň.  Navíc v průběhu tvorby člověk musí zapomenout na to, jestli to bude dobrej text, nebo ne.  Důležitý je užít si tu jízdu tvorby, ten výlet horskou dráhou. Pak to nechat chvíli odležet, a pak to prošťourat kritickýma očima. Dá to práci.  No jo, ale text, kterej zůstane v šuplíku je polovičatej. Nemá nikoho, kdo by s

Narazil jsem na studii, která pro mě moc hezky popisuje různé úrovně improvizace ve firmách. Svým neumělým způsobem jsem článek přeložil. Moc děkuju, že Pier Vittorio Mannucci, Davide C. Orazi a Kristine de Valck si dali tu práci a sbírali data, aby z toho vznikl  tento článek v originálu.  Pokud je pro vás angličtina těžká jako pro mě, zkuste, jestli se mi to aspoň trochu srozumitelně povedlo přeložit. Bůh žehnej Google translatoru.  Shrnutí Tváří v tvář rychlé transformaci a rostoucí nejistotě se schopnost improvizovat stala důležitější než kdy dříve. Ale co je zapotřebí k rozvoji improvizačních dovedností? Autoři se podívali na několik her LARP (Live-Action Role Playing games, ve kterých hráči fungují jako postavy a reagují v reálném čase na různé skriptované i neskriptované události), aby získali přehled o mechanice improvizace. Na základě více než dvouletého pozorování a rozhovorů identifikovali tři odlišné typy improvizace, které hráči obecně postupně rozvíjeli: imitativní, reakt