POVÍDKA V. A NĚKOLIK BÁSNÍ K TOMU: KDO TO PSAL?

CO TÍM CHTĚL BÁSNÍK ŘÍCT? Tahle otázka není podle mě zas tak podstatná. Podstatný ovšem je, kde text rozrezonuje čtenáře nebo posluchače. A není ani nutný, aby tomu sdělení nějak rozuměl. Stačí, že to něco dělá. Jako obrazy v galerii. Nemusím vědět, co to je, ale nějak to působí. Uvažuju nad psaním básniček takhle. Jde o hluboký, poctivý a otevřený setkání sebe se sebou. Aby až to, a jestli vůbec to, někdo bude číst, aby se mohl taky potkat sám se sebou. Myslím, že mnoho pocitů, obrazů a lidských příběhů je univerzálních. Tedy: co platí u mě, bude platit i u někoho jinýho. Tohle je můj způsob, jak se skrze slovo dotýkat. Jak se setkávat skrze sebe s ostatníma. Pěkně na dřeň. Navíc v průběhu tvorby člověk musí zapomenout na to, jestli to bude dobrej text, nebo ne. Důležitý je užít si tu jízdu tvorby, ten výlet horskou dráhou. Pak to nechat chvíli odležet, a pak to prošťourat kritickýma očima. Dá to práci. No jo, ale text, kterej zůstane v šuplíku je polovičatej. Nemá ni...