Příspěvky

Mistr času

Obrázek
  JE DOBRÝ MÍT DOBRÉHO PŘÍTELE. Máte takového? Já mám Martina. Je to fajn chlap. Moc si ho vážím. A taky toho, co dělá. Považuju za obrovský štěstí, že spolu můžeme pracovat. Díky němu jsem objevil svět příběhů, fantazie a to, že můžu mít divadlo ve své vlastní hlavě. Nutno ale říct, že jsme jiní. Někdy se to doplňuje a jindy to skřípe jak nehty na špatně smazaný tabuli. Zatímco já jsem naturelem spíš městskej hejsek, on je nejradši na své samotě. Je zvyklej být na podium sám, pro mě je to ta nejtěžší disciplína. Zatímco já se snažím, aby to, co vzniká na podium tady a teď, vypadalo nazkoušeně, on to nazkoušené oživuje znovu tak, aby to vypadalo, že to celé vzniká tady a teď. A tak dále. Máme se rádi.  Čekalo nás společné představení. Pod sálem, kde se to všechno mělo odehrát, byla báječná kavárna. Zaparkoval jsem tam a dal si kafíčko. Začal jsem se připravovat na to, co nás čeká. Martin tam ještě nebyl. Měl ještě trochu času. Srkal jsem capuccino, představoval si, jak to dneska asi pr

Palach, Zajíc a jeho sestra.

Obrázek
STRÁVIL JSEM S PALACHEM NĚKOLIK DESÍTEK HODIN. A taky s Janem Zajícem, který se podobně jako Palach upálil. Jen se o něm méně mlu-ví. Abych byl upřímnej, tak ne přímo s nimi, ale dost věcí jsme o nich načítali a nakoukávali, když jsme s Frantou Kašpárkem psali metodiku ke kurzu pro starší žáky druhýho stupně a středoškoláky. Tehdy jsme oba pracovali jako muzejními pedagogové na pardubickým zámku. Po všech různých bouřích mozků jsme se rozhodli, že uděláme kurz o Janu Zajícovi. A to právě proto, že jeho příběh není tak známej a to se nám hodilo do krámu. Nechali jsme se inspirovat Agnieszkou Holland, která v Hořícím keři vyprávěla příběh Palacha očima jeho matky. My jsme na to šli podobně. Zajícův příběh jsme se snažili převyprávět během kurzu očima jeho mladší ségry Marty. Holky, která chodí na gympl. Má svůj život, svoje sny, svoji rodinu a o politiku se moc nestará. Kdo by to v tomhle věku taky dělal, že jo? Bráchové ji občas štvali, občas s nima byla sranda. Měla je ráda. A jednoho

Dáma ve vlaku

Obrázek
TOHLE SE MI DĚJE DOST ČASTO. Naplánuji si, že ráno vstanu včas, udělám několik pozdravů sluncí, zamedituju si, dám si sprchu a dobrou snídani, chvíli si něco přečtu a vyrazím na vlak. Bývá to ale jinak. Každá minuta pod peřinou se počítá. Postupně v hlavě škrtám, co není opravdu nutný a posouvám budík. Ten polospánek, to je něco. Mám pocit, že jsem účastník i svědek svých vlastních snů. A tak vstávám na poslední chvíli. Mou jógou je pak rychlochůze na vlak. Mou meditací je hypnotizování hodinek a pozitivní myšlenky, že to stihnu. Když mám na nádraží pár minut, koupím si kafe a kus pečiva. Doběhnu vlak, usedám, zhluboka dýchám. Potom srkám kafe a snídám.  Tohle ráno bylo taky takové. Zabořil jsem se do sedačky kupé. Popadal dech. A najednou jsem viděl, že ona vidí. Že se kouká, že ze mě nespouští oči. Seděla proti mně dáma. Velmi šik bábrle, které mohlo být tak 80 +. S pevně zavřenými rty mě velmi pečlivě pozorovala. Ta je jasná, pomyslel jsem si, byla úča nebo vychna. Dělal jsem, že se

Pýcha a předsudek, jenže jinak

Obrázek
Možná to máte stejně. Někdy jsem unavenej tak, že mi věci nedotýkají. Tady to trvalo několik dní, než jsem si uvědomil, jak jsem krátkozrakej. Víte, jedu v předsudcích. Byl jsem na sebe pyšnej, že ne. Nebo aspoň ne moc. Ale koupu se v nich. Myslím, že neumím ani dohlédnout, kde všude jsem jimi nasáklej. Nedávno jsem tenhle Matrix zahlédl ve své nahotě. Vlastně jsem si říkal, jak to mám zmáknutý. Školy mám, no ne? Nějaký základy kritickýho myšlení taky. A když jsem někde viděl někoho, jak svoje argumenty, postoje, nebo činy, či rozhodnutí u voleb, opírá o předsudky, tak jsem se tomu trochu usmíval. A zároveň jsem si v tom přišel bezmocnej, protože to není opřený o fakta, ale o víru v něco. Teď jsem zahlédl, že jsem přesně takový člověk, o kterém píšu. Sklapnul jsem. Omlouvám se. A chytám se za nos. Před X lety v České republice probíhal festival Divufest. Byla to velká událost metod divadla utlačovaných, hlavně teda divadla fórum. Bylo to něco. Být u toho bylo pro mě velkým

[Jes ent] mozek

Obrázek
Kdybyste byli superhrdinové, tak [Jes ent] mozek může být vaše superpower. Díky němu můžete ovládat dovednosti, které lidem s [Nou] mozkem jsou zapovězený. Máte [Nou] mozek? Nebo znáte někoho takového, kdo ho má?  Přečtěte si příběh o tom, co je to [Jes ent] mozek, a jak ho dosáhnout.  Karel Karla možná znáte. Nejspíš takového Karla potkáváte také každý den. Je mu něco mezi 25 a 30. Jezdí do práce na kole a živí se jako IT. Má hezkou ženu a jedno děcko. Když se na Karla podíváme víc z blízka, už se bude trochu lišit od ostatních takových podobných Karlů. Tenhle Karel miluje čtení fantazy, hraní bowlingu, flatwhite a prkno. V létě longboard, v zimě snowboard. Rád nosí košile, ale nerad je žehlí. A když si s ním povídáte, můžete zaslechnout lehké sykání, které v jeho pěti letech logopedka neodstranila zcela.  Jáchym Karel pracuje v open space, kde každý den potkává krom asi dvaceti dalších lidí Jáchyma. Jáchym sedí na druhé straně rozhlehlé místnosti, kde si vš

17. listopad okem třicátníkovým

Obrázek
Když padala Berlínská zeď a s ní se hroutil i komunismus, tak mi byly 4 roky a nic moc si z té doby nepamatuju. Respektive. Myslím, že jsem měl jiné starosti. Možná důležitější. S čím si hrát? Udejchám hry, který jsme hrály s podobně starejma dětma u nás na vsi na “sídlu”? Nebo si někde ustelu zmodrám a usnu? O rok později mě čekala první operace srdce.  V současnosti se mimo jiné živím jako lektor. Kromě improvizace, seberozvoje a měkkých dovedností, si dělám s účastníky kurzů výlety do historie. Převážně té novodobé. Té, která ještě zvedá lidem obočí, hlas nebo je zvedá ze židle.  Při vedení kurzů pro Post Bellum nebo pro Východočeském muzeu si uvědomuju jednu věc. Často o tom debatujeme s dětmi nebo mladými lidmi. Jde o to, že velké dějiny, režimy, zákony, postoje politiků atd. mají vliv na obyčejné životy. Zákony jsou prostě pravidla hry. A ta hra jménem život se hraje buď snadněji nebo hůře.  Demokracie a svoboda se dávají vedle sebe. Pro někoho to mohou bý

Kontrabásnění

Obrázek
To, o čem budu psát, tak se stalo dávno. Asi před půl rokem. Pak to zrálo jako Olomocké tvargle a teď je to tady. Ještě dávnějc jsem s klukama měl vystoupení před Orlem. Orel je legendární hospoda v Litomyšli, kde třeba španělská královna měla odvahu dát kafe. Turka. A protože tam celý tohle Kontrabásnění vzniklo a tu hospodu mám rád a teď ji zavřeli, tak nakonec k příběhu z Hradce šoupnu záznam z Litomyšle. Nemějte mi to za zlé. Jak se Kontrabásnilo v Hradci Králové Obývák, pohovka, křesla, stolek. Všechno se muselo posunout, dát stranou. V pokoji nad Labem najednou byl kontrabas, kombo, loop, kytara, stojany na noty. Podzim klepal na okna a uvnitř z hrníčků šla pára. Pavel ladil kytaru, Kuba zapojoval kontrabas do aparátu, Seděl jsem na židli. Sledoval cvrkot a byl moc spokojenej, že kluci z Litomyšle přijeli do Pardubic. První tóny rozezněly obývák. Postavil jsem se a začal číst. Furt dokola jeden text a kluci k tomu hledali, jak to vyjádřit hudbou, kudy do toho v