Příspěvky

POVÍDKA V. A NĚKOLIK BÁSNÍ K TOMU: KDO TO PSAL?

Obrázek
CO TÍM CHTĚL BÁSNÍK ŘÍCT? Tahle otázka není podle mě zas tak podstatná. Podstatný ovšem je, kde text rozrezonuje čtenáře nebo posluchače. A není ani nutný, aby tomu sdělení nějak rozuměl. Stačí, že to něco dělá. Jako obrazy v galerii. Nemusím vědět, co to je, ale nějak to působí. Uvažuju nad psaním básniček takhle. Jde o hluboký, poctivý a otevřený setkání sebe se sebou. Aby až to, a jestli vůbec to, někdo bude číst, aby se mohl taky potkat sám se sebou. Myslím, že mnoho pocitů, obrazů a lidských příběhů je univerzálních. Tedy: co platí u mě, bude platit i u někoho jinýho. Tohle je můj způsob, jak se skrze slovo dotýkat. Jak se setkávat skrze sebe s ostatníma. Pěkně na dřeň.  Navíc v průběhu tvorby člověk musí zapomenout na to, jestli to bude dobrej text, nebo ne.  Důležitý je užít si tu jízdu tvorby, ten výlet horskou dráhou. Pak to nechat chvíli odležet, a pak to prošťourat kritickýma očima. Dá to práci.  No jo, ale text, kterej zůstane v šuplíku je polovičatej. Nemá nikoho, kdo by s

Improvizace vyžaduje praxi

Obrázek
Narazil jsem na studii, která pro mě moc hezky popisuje různé úrovně improvizace ve firmách. Svým neumělým způsobem jsem článek přeložil. Moc děkuju, že Pier Vittorio Mannucci, Davide C. Orazi a Kristine de Valck si dali tu práci a sbírali data, aby z toho vznikl  tento článek v originálu.  Pokud je pro vás angličtina těžká jako pro mě, zkuste, jestli se mi to aspoň trochu srozumitelně povedlo přeložit. Bůh žehnej Google translatoru.  Shrnutí Tváří v tvář rychlé transformaci a rostoucí nejistotě se schopnost improvizovat stala důležitější než kdy dříve. Ale co je zapotřebí k rozvoji improvizačních dovedností? Autoři se podívali na několik her LARP (Live-Action Role Playing games, ve kterých hráči fungují jako postavy a reagují v reálném čase na různé skriptované i neskriptované události), aby získali přehled o mechanice improvizace. Na základě více než dvouletého pozorování a rozhovorů identifikovali tři odlišné typy improvizace, které hráči obecně postupně rozvíjeli: imitativní, reakt

POVÍDKA IV.: V UČENÍ

Obrázek
KDYŽ JSEM SI POTŘEBOVAL ODPOČINOUT nebo měl čas, tak jsem se objevil na dopoledne v Kuchařově kuchyni. V kuchyni jejich rodinné restaurace. Koukal mu pod ruce a hodně se ptal. Snažil jsem se moc nepřekážet a něco udělat.  Začaly vznikat naše fórky, kterým jsme se smáli jen my dva. Hezky jsme to roztáčeli a já jsem obdivoval umění kulinářské ještě víc, než před tím.  “Zdar vole, tohle je moje Máma. Mami, tohle je učeň, o kterým jsem ti říkal. Tomáš.” To  dopoledne u Kuchaře bylo jiný. Fórky byly. Ale na moji adresu. Od Maminky. “Pěkně to krájíte, tak precizně. Jen, nejste trochu pomalej?” Křečovitě jsem se usmál. Kuchař se smál nahlas a pokyvoval hlavou. Měl pocit, že si s Mámou skvěle rozumíme. “Krájíte už rychleji, ale jsou to velký kousky, to do polívky nemůžeme dát.” Smála se. Taky jsem dělal, že se směju.   Dvakrát je to jako humor, ale po dvacátý poznámce mi už trochu dost tekly nervy. Jestli toho hned nenechá, tak… Podíval jsem se na kudlu, co jsem držel v ruce a hlavou mi prosvi

POVÍDKA III.: JAK JSEM SE DOSTAL DO UČENÍ

Obrázek
  MÁM OBĚ RUCE LEVÝ. Už mi to začalo vadit, a tak jsem si říkal, co bych se rukama mohl naučit. Čím jednou budu moc bejt užitečnej, až budu mít ženu a děti? Vzpomněl jsem si na tátu, jak vařil. Miloval to. Když jsem byl malej, byl jsem jim v kuchyni fascinovanej. Poslouchal rádio, nalil si pivko a byl šťastnej. Jeho guláš byl nejlepší na světě. Vařit bych se mohl naučit! Rozhodl jsem se.  Hodně času jsem strávil na maloměstě. Tam se ví, jak se v jaké restauraci vaří a kdo to tam dělá a jak. Chodil jsem na pivo s klukama do jedný legendární trojkový hospody, do Orla. Jako všichni kluci z města. Sedávalo se tam na pískovcových schodech a tlachalo se o všem možným. Pivo se podávalo z okna. A taky tam měli nejlepší klobásu pod Sluncem.  Chodíval tam taky Kuchař a jeho kámoš Šťoural a další kumpáni. Seděli u stolu, balili cigárka a do tabáčku přimíchávali trochu trávy a hráli kostky o pivo. Jak to v takové knajpě bejvá, tak chvíli sedíte tu a chvíli onde. A já jsem s Kuchařem sem tam prohod

Poetry II.

Obrázek
Nemám svýho holiče.  (Nikdo teď nemá.) Chtěl bych ale někoho takovýho, kdo se zeptá: “Tak jak to dneska bude, pane Tome? Jako obvykle?”  Přikývnu. Někoho, kdo mě bude kultivovat. Nůžky, strojky, břitvy, vůně. Však víte.  Tam hastroš, ven fešák. Někoho, kdo má ostrý vhledy a voňavý slova. Někoho, u koho by těžký myšlenky a nahromaděnej stres padaly na zem jak vlasy. Však víte. Tam troska, ven o trochu menší  troska. Miluju ji jak ze svíčkový kančí, když obývákem tančí. Vracíme se z procházky parkem. Jak Kato rapuju a ty do toho tančíš. Smějeme se sami sobě. Zaparkovaný auta na nás šibalsky poblikávají, poprchává. O pár kilometrů dál voda přejela krajinu jak válečná fronta. A byla pryč.

Poetry I.

Obrázek
Řekni slovo a změníš úhel světla. Uvidíš se pak jinak.  Vždycky máš v ruce jen pár kostiček,  ze kterých se snažíš poskládat, a ostatní se válí po podlaze, nebo jsou v krabici pod postelí. Dávej proto bacha, až se v noci půjdeš do kuchyně napít, ať si nestoupneš na dílek. Když se tak náhodou stane, Sykni tiše.  Trp, ať ostatní nevzbudíš. Šeptni pár vět, větev praskne, sova se vznese, pohne se les uvnitř tvýho břicha. Budeš stát v kuchyni se sklenicí vody. Dívka mi v McDonaldu podávala hranolky s takovým úsměvem jako bych měl být na věky šťastnej. A já dneska byl. Viděl jsem totiž muže, kterej spěchal až popobíhal, ale když zahlídl babičku, jak se nemůže dostat do obchodu, protože to přes francouzský hole nešlo, zastavil se. Hezky ji pozdravil a otevřel jí. Usmáli se na sebe. Viděl jsem ženu, která kojila na ulici dítě a bylo to tak přirozený. Byl jsem u toho, když mladý muž přišel  na to, že může destrukci proměnit ve tvořivost. A teď jsem na cestě domů. K tobě. Usmívám se po