Příspěvky

Pýcha a předsudek, jenže jinak

Obrázek
Možná to máte stejně. Někdy jsem unavenej tak, že mi věci nedotýkají. Tady to trvalo několik dní, než jsem si uvědomil, jak jsem krátkozrakej. Víte, jedu v předsudcích. Byl jsem na sebe pyšnej, že ne. Nebo aspoň ne moc. Ale koupu se v nich. Myslím, že neumím ani dohlédnout, kde všude jsem jimi nasáklej. Nedávno jsem tenhle Matrix zahlédl ve své nahotě. Vlastně jsem si říkal, jak to mám zmáknutý. Školy mám, no ne? Nějaký základy kritickýho myšlení taky. A když jsem někde viděl někoho, jak svoje argumenty, postoje, nebo činy, či rozhodnutí u voleb, opírá o předsudky, tak jsem se tomu trochu usmíval. A zároveň jsem si v tom přišel bezmocnej, protože to není opřený o fakta, ale o víru v něco. Teď jsem zahlédl, že jsem přesně takový člověk, o kterém píšu. Sklapnul jsem. Omlouvám se. A chytám se za nos. Před X lety v České republice probíhal festival Divufest. Byla to velká událost metod divadla utlačovaných, hlavně teda divadla fórum. Bylo to něco. Být u toho bylo pro mě velkým svátkem…

[Jes ent] mozek

Obrázek
Kdybyste byli superhrdinové, tak [Jes ent] mozek může být vaše superpower. Díky němu můžete ovládat dovednosti, které lidem s [Nou] mozkem jsou zapovězený. Máte [Nou] mozek? Nebo znáte někoho takového, kdo ho má?  Přečtěte si příběh o tom, co je to [Jes ent] mozek, a jak ho dosáhnout. 
Karel
Karla možná znáte. Nejspíš takového Karla potkáváte také každý den. Je mu něco mezi 25 a 30. Jezdí do práce na kole a živí se jako IT. Má hezkou ženu a jedno děcko. Když se na Karla podíváme víc z blízka, už se bude trochu lišit od ostatních takových podobných Karlů. Tenhle Karel miluje čtení fantazy, hraní bowlingu, flatwhite a prkno. V létě longboard, v zimě snowboard. Rád nosí košile, ale nerad je žehlí. A když si s ním povídáte, můžete zaslechnout lehké sykání, které v jeho pěti letech logopedka neodstranila zcela. 
Jáchym
Karel pracuje v open space, kde každý den potkává krom asi dvaceti dalších lidí Jáchyma. Jáchym sedí na druhé straně rozhlehlé místnosti, kde si všichni vidí na stoly.…

17. listopad okem třicátníkovým

Obrázek
Když padala Berlínská zeď a s ní se hroutil i komunismus, tak mi byly 4 roky a nic moc si z té doby nepamatuju. Respektive. Myslím, že jsem měl jiné starosti. Možná důležitější. S čím si hrát? Udejchám hry, který jsme hrály s podobně starejma dětma u nás na vsi na “sídlu”? Nebo si někde ustelu zmodrám a usnu? O rok později mě čekala první operace srdce. 

V současnosti se mimo jiné živím jako lektor. Kromě improvizace, seberozvoje a měkkých dovedností, si dělám s účastníky kurzů výlety do historie. Převážně té novodobé. Té, která ještě zvedá lidem obočí, hlas nebo je zvedá ze židle. Při vedení kurzů pro Post Bellum nebo pro Východočeském muzeu si uvědomuju jednu věc. Často o tom debatujeme s dětmi nebo mladými lidmi. Jde o to, že velké dějiny, režimy, zákony, postoje politiků atd. mají vliv na obyčejné životy. Zákony jsou prostě pravidla hry. A ta hra jménem život se hraje buď snadněji nebo hůře. 

Demokracie a svoboda se dávají vedle sebe. Pro někoho to mohou být synonyma. A demo…

Kontrabásnění

Obrázek
To, o čem budu psát, tak se stalo dávno. Asi před půl rokem. Pak to zrálo jako Olomocké tvargle a teď je to tady. Ještě dávnějc jsem s klukama měl vystoupení před Orlem. Orel je legendární hospoda v Litomyšli, kde třeba španělská královna měla odvahu dát kafe. Turka. A protože tam celý tohle Kontrabásnění vzniklo a tu hospodu mám rád a teď ji zavřeli, tak nakonec k příběhu z Hradce šoupnu záznam z Litomyšle. Nemějte mi to za zlé.



Jak se Kontrabásnilo v Hradci Králové Obývák, pohovka, křesla, stolek. Všechno se muselo posunout, dát stranou. V pokoji nad Labem najednou byl kontrabas, kombo, loop, kytara, stojany na noty. Podzim klepal na okna a uvnitř z hrníčků šla pára. Pavel ladil kytaru, Kuba zapojoval kontrabas do aparátu, Seděl jsem na židli. Sledoval cvrkot a byl moc spokojenej, že kluci z Litomyšle přijeli do Pardubic.

První tóny rozezněly obývák. Postavil jsem se a začal číst. Furt dokola jeden text a kluci k tomu hledali, jak to vyjádřit hudbou, kudy do toho vlízt, jak to uděl…

Být šťastný je bullshit

Obrázek
Možná se mýlím a hodně zobecňuju a zjednodušuju. Nicméně zvu k úvaze. Pojďme vést dialog. Bavit se o věcech. Tak se můžeme učit, dozvídat se a možná být opravdu šťastnější, i když je to bullshit.

Pocit štěstí samozřejmě není bullshit.Ale myslím, že jsme uvěřili v to, že máme být šťastný každý okamžik života. Když to tak není, nejsme v pořádku. Říkám tedy, že víru v něco většího, třeba Boha, jsme vyměnili, aspoň do jisté míry, za víru v pocit štěstí. A to, podle mě, i lidé z různých církví, se kterými se bavím. Naprosto tomu rozumím, protože to mám stejně. Zároveň tohle není blog o tom, že bychom se měli všichni obrátit na víru. Jen chci uvažovat o tom, co když pocit štěstí není zas tak úplně cool.
Co je štěstí?
Pocit štěstí. Co to je? Moudří zenoví mniši říkají, že vnitřní stav. Který se prý dá docílit meditací a pocitem milujícího altruismu, trpělivosti a soucitem. A taky o tom říkají spousta dalších věcí a ještě o více skutečnostech mlčí. Pokud je to takto, nechť. Nemám o čem dál psá…

Na smrtelný posteli

Obrázek
Cítím se plný síly a zdráv. To tak rozhodně zhruba před tři čtvrtě rokem nebylo. Je zajímavé, jak všechna ta předsevzetí na zdravější životní styl zmizí, když zmizí obtíže. A tak pokládám sobě i přátelům divný otázky, abych si připomněl: “Zkuste si představit, že ležíte na smrtelný posteli. Co nejdůležitějšího byste chtěli předat? A nemyslím barák. Spíš moudrost, kterou už za svůj život máte.” A oni nějak odpovídají. K těm odpovědím se ještě dostanu.
Děti
A taky jsem začal mimo jiné pracovat na pozici, kde se potkávám s dětmi. Má legrační jméno: kulturní edukátor.Samozřejmě vedle toho lektoruju aplikovanou improvizaci, hraju a pracuju na tom, abych mohl být dobrým dramaterapeutem. Ale tady na sebe s dětmi máme vždycky tak hodinku, a pak odejdou a já je uvidím zase třeba za rok, za půl nebo nikdy. Vedu pro ně workshopy. Naprosto edukativní. Předávám informace. Nic na co jsem zvyklej z improkurzů, kde se pouštíme na cestu sebepoznání.
Hodně teď nad tím přemýšlím, co s dětmi vlastně mám, …