Jak Tomáš?

Vlaky  Už je to konečně zase tady! Sedím často ve vlaku a jezdím z workshopu na dramaterapii a z té na představení a z toho na natáčení. Spousta lidí, spousta inspirace, krásy, setkání, hloubek. Mám z toho obří radost. Druhá stránka mince je, že jsem někdy vyždímanej jak houba na tabuli v páté třídě ve škole v Osíku. Ale to se dospí.  Cestování vlakem s sebou nese tak krásný rozpory, který se snoubí jak symbol jin-jangu. Jak lidské nitro. Jedna strana vlakové dopravy nabízí zpoždění způsobená výlukami na trati, kterých je teď jak hub po dešti. Tenhle způsob dobrodružství mě ani zdaleka nenaplňuje radostí, za to frustrací a stresem. Na druhé straně kupé nabízí takový speciální čas. Čas na čumění z okýnka, přemítání, čtení, reflektování, přípravy. A tenhle čas mám moc rád .  Čas ve vlaku, četba knihy Tomáše Hajzlera: Dobrý život v konzumní společnosti, několik odvedených kurzů a mnoho rozhovorů s moudrými lidmi s sebou přináší tuhle skromnou úvahu, která nemá být řečením to...

Otevřeným oknem proudil vzduch jednoho z těch pěkných teplých jarních dní do lokálu. A přesně pod tímhle oknem už seděla většina štamgastů u svého stolu v hospodě U Slunce. Opozdilci se šourali a usedali na svá místa. Lojzík - místní vrchní, čepoval pivo jak PámBů a už jen podle toho, jak kdo přicházel, věděl, co má donést. Jestli jen pivo, nebo rovnou i rum, případně utopence. V týhle hospodě se i vařilo. A báječně. Ale k tomuhle stolu šli nanejvejš ty utopenci. Lojzík měl ty dědky rád. Hudrovali, ale byla s nima sranda. “Kde je Jarouš?” ptal se Lojzík osazenstva, když nesl druhý tác piv a Jaroušova židle byla pořád prázdná. Dědci krčili rameny. Za chvíli se rozrazily dveře a v nich stál Jarouš. V jedný ruce prut, v druhý plátěnou tašku, na hlavě kloubouček s rybářskýma háčkama. „Lojzíku, mám žízeň, takže mi sem přihraj rovnou dvě piva a jednoho ruma,“ halekal bodrý šedesátník přes celej lokál. „Tady se to nese. Copak dneska slavíme?“ usmíval se o pár okamžiků později Lojzík, když pok...

CO TÍM CHTĚL BÁSNÍK ŘÍCT? Tahle otázka není podle mě zas tak podstatná. Podstatný ovšem je, kde text rozrezonuje čtenáře nebo posluchače. A není ani nutný, aby tomu sdělení nějak rozuměl. Stačí, že to něco dělá. Jako obrazy v galerii. Nemusím vědět, co to je, ale nějak to působí. Uvažuju nad psaním básniček takhle. Jde o hluboký, poctivý a otevřený setkání sebe se sebou. Aby až to, a jestli vůbec to, někdo bude číst, aby se mohl taky potkat sám se sebou. Myslím, že mnoho pocitů, obrazů a lidských příběhů je univerzálních. Tedy: co platí u mě, bude platit i u někoho jinýho. Tohle je můj způsob, jak se skrze slovo dotýkat. Jak se setkávat skrze sebe s ostatníma. Pěkně na dřeň.  Navíc v průběhu tvorby člověk musí zapomenout na to, jestli to bude dobrej text, nebo ne.  Důležitý je užít si tu jízdu tvorby, ten výlet horskou dráhou. Pak to nechat chvíli odležet, a pak to prošťourat kritickýma očima. Dá to práci.  No jo, ale text, kterej zůstane v šuplíku je polovičatej. Nemá ni...

Narazil jsem na studii, která pro mě moc hezky popisuje různé úrovně improvizace ve firmách. Svým neumělým způsobem jsem článek přeložil. Moc děkuju, že Pier Vittorio Mannucci, Davide C. Orazi a Kristine de Valck si dali tu práci a sbírali data, aby z toho vznikl  tento článek v originálu.  Pokud je pro vás angličtina těžká jako pro mě, zkuste, jestli se mi to aspoň trochu srozumitelně povedlo přeložit. Bůh žehnej Google translatoru.  Shrnutí Tváří v tvář rychlé transformaci a rostoucí nejistotě se schopnost improvizovat stala důležitější než kdy dříve. Ale co je zapotřebí k rozvoji improvizačních dovedností? Autoři se podívali na několik her LARP (Live-Action Role Playing games, ve kterých hráči fungují jako postavy a reagují v reálném čase na různé skriptované i neskriptované události), aby získali přehled o mechanice improvizace. Na základě více než dvouletého pozorování a rozhovorů identifikovali tři odlišné typy improvizace, které hráči obecně postupně rozvíjeli: imi...

KDYŽ JSEM SI POTŘEBOVAL ODPOČINOUT nebo měl čas, tak jsem se objevil na dopoledne v Kuchařově kuchyni. V kuchyni jejich rodinné restaurace. Koukal mu pod ruce a hodně se ptal. Snažil jsem se moc nepřekážet a něco udělat.  Začaly vznikat naše fórky, kterým jsme se smáli jen my dva. Hezky jsme to roztáčeli a já jsem obdivoval umění kulinářské ještě víc, než před tím.  “Zdar vole, tohle je moje Máma. Mami, tohle je učeň, o kterým jsem ti říkal. Tomáš.” To  dopoledne u Kuchaře bylo jiný. Fórky byly. Ale na moji adresu. Od Maminky. “Pěkně to krájíte, tak precizně. Jen, nejste trochu pomalej?” Křečovitě jsem se usmál. Kuchař se smál nahlas a pokyvoval hlavou. Měl pocit, že si s Mámou skvěle rozumíme. “Krájíte už rychleji, ale jsou to velký kousky, to do polívky nemůžeme dát.” Smála se. Taky jsem dělal, že se směju.   Dvakrát je to jako humor, ale po dvacátý poznámce mi už trochu dost tekly nervy. Jestli toho hned nenechá, tak… Podíval jsem se na kudlu, co jsem držel v...