POVÍDKA V. A NĚKOLIK BÁSNÍ K TOMU: KDO TO PSAL?
CO TÍM CHTĚL BÁSNÍK ŘÍCT? Tahle otázka není podle mě zas tak podstatná. Podstatný ovšem je, kde text rozrezonuje čtenáře nebo posluchače. A není ani nutný, aby tomu sdělení nějak rozuměl. Stačí, že to něco dělá. Jako obrazy v galerii. Nemusím vědět, co to je, ale nějak to působí.
Uvažuju nad psaním básniček takhle. Jde o hluboký, poctivý a otevřený setkání sebe se sebou. Aby až to, a jestli vůbec to, někdo bude číst, aby se mohl taky potkat sám se sebou. Myslím, že mnoho pocitů, obrazů a lidských příběhů je univerzálních. Tedy: co platí u mě, bude platit i u někoho jinýho. Tohle je můj způsob, jak se skrze slovo dotýkat. Jak se setkávat skrze sebe s ostatníma. Pěkně na dřeň.
Navíc v průběhu tvorby člověk musí zapomenout na to, jestli to bude dobrej text, nebo ne.
Důležitý je užít si tu jízdu tvorby, ten výlet horskou dráhou. Pak to nechat chvíli odležet, a pak to prošťourat kritickýma očima. Dá to práci.
No jo, ale text, kterej zůstane v šuplíku je polovičatej. Nemá nikoho, kdo by si na něm pochutnal. Je to jako byste upekli muffiny a nebyl by nikdo, kdo by je jedl. Když jsem byl na gymplu, tak mě to trápilo. A trápí mě to vlastně do teď. Tehdy jediná pro mě viditelná možnost, jak dostat texty mezi lidi, bylo psát písničky. Nevěděl jsem jak na to, a tak jsem se přes prázdniny naučil pár akordů na kytaru a založil kapelu. Vyklubalo se z toho pět let dobrodružství. Nebylo to ono. Nejsem hudebník. Miluju hudbu, ale neumím se skrze ni vyjádřit.
Pak jsem objevil něco, čemu se říká slam poetry. Měl jsem pocit, že tady jsem správně. Slam je performativní způsob interpretace poezie. Pravidla jsou jednoduchý. Skoro nejsou. Svůj text a žádný rekvizity. To je celý. Postupem času se z toho experimentálního prostoru pro mě stal stand up v rýmech. Zjistil jsem, že na tuhle scénu už nepatřím, nebo jen velmi okrajově. Můžu sem chodit na návštěvy. Mrknout se. Občas možná něco říct.
A potom jsem viděl video. To teda bylo něco. Sarah Kay povídala na TEDu o mluvené poezii. Bylo to něco jiného, než slam poetry, který znám, přesto to byl slam. Sarah byla křehká a krásná. Říkala tam, že jestli někdo umí pojmenovat věci, který jsou v jeho životě pravda, pak může tvořit poezii. V mým životě byla tehdy pravda to, že bych chtěl dělat básně takhle nějak. A taky to, že bych chtěl ještě někdy hrát s kapelou. Tak jsem založil Kontrabásnění. Poezie jako perfomance za doprovodu kontrabasisty a kytaristy. Kluci muzikantský celýmu tomu představení dělají atmosféru. A to krásnou.
V mým rodným městě probíhá pravidelně takový malý festival, který se jmenuje Litomyšlské dvorky. Dvorečky kaváren a hospod se otevřou kultuře. Program je sestavenej tak, že návštěvníci pěkně stíhají přecházet z místa na místo a ještě si objednat něco dobrýho. Kontrabásnění mělo ten rok strategickou pozici na plácku restaurace Kuchaře. Těsně před tím, než jsem šel na provizorní pódium vytvořené kulatým koberečkem, jsem si říkal: “Co to, sakra, dělám?” Myslel jsem tím, jestli chci vážně vyprávět takhle intimní texty? Nahlas? Ve městě, kde každýmu druhýmu řeknu čau nebo dobrý den? Kluci začali hrát. Nedalo se couvnout. Svoji úvahu jsem zakončil s tím, že na chleba se nějak vydělávat musí a že tohle je vlastně moc pěkná práce.
Ten den to ale nebyla zas tak moc pěkná práce. Lidi byli nesoustředěný. My jsme neměli nějak drajf. S publikem jsme se míjeli. Nasmlouvaná hodina byla dlouhá. Delší a ještě delší.
Sledoval jsem, jak si mě prohlíží, pohledem hodnotí, jedna starší paní. Netvářila se hezky. Na co asi myslela? Radši nevědět. Klid, to přeci znám. Na každým představení je někdo, komu se to nelíbí. Je to normální. Patří to k řemeslu. Obvykle se prostě jen koukám jinam. Jenže tyhle oči mě provrtávaly. Vychutnávaly si mě. Může bejt člověk víc obnaženej? Kombo čtených textů a těchhle pohledů vytvořilo Molotův kokteil trapnosti, který mi vybouchl v dutině lebeční. Cejtil jsem se hrozně a nejradši bych zdrhnul.
Konečně jsme dohráli. Ani jsem nestačil slízt ze svýho “pódia”, což byl krok a půl kterýmkoliv směrem a už u mě ta paní stála. Podala mi ruku. Drsnou. Pořádnej stisk. Tak ta je tady omylem nebo nešťastnou náhodou, pomyslel jsem si. “Dobrý den!” Pomlka. “To jste napsal vy?!” Zeptala se. Lidi si najednou přestali povídat, ptáci nezpívali. Ticho jak o půlnoci v lese. Ohlušující. Kytarista si zrovna teď nutně musel balit kytaru. Kontrabasista zmizel v davu. Polkl jsem. Co jí mám odpovědět? Jaká odpověď je správná, aby mi nerozdrtila ruku nebo neprobodla očima? Abych nebyl všem těm lidem, co tenhle okamžik sledují, pro smích? A že mě sledují všichni!
V tom se vyřítil z lokálu Kuchař. Nesl piva a úsměv od ucha k uchu. “Kde je mám, hvězdy? Bylo to boží. Jednou tady bude pamětní deska a moje hospoda bude slavná.” Pořád mi držela ruku.
“Jo, napsal.” Přiznal jsem se a čekal, co bude. “Nikdy jsem neviděla básníka na živo. Děkuju.” Řekla, pustila mi ruku, usmála se a odešla. Zpěv ptáků a lidská řeč se zase spustila jako když zmáčkneš play.
Už nějakou dobu
nechodím ven.
Nic se mi neděje.
Jsem zatím v pohodě.
V náruči své milé.
Věřím, že všechno
dobře dopadne
Pamatuju si ale moc dobře
jaké to je probudit se
po šesti hodinách
napojení na mimotělní oběh.
Na plíce scvrklé
jak rozinky.
Na vysláblé tělo.
Na kyslík v nose,
abych se mohl nadechnout.
Na pomoc sester,
abych se posadil,
abych udělal krok.
Věřil jsem, že všechno
dobře dopadne.
A dopadlo.
Myslím na ty,
co jsou teď napojený
na mimotělní oběh
už několik dní.
Myslím na jejich samotu
a bezmoc jejich rodin.
Věřím jako jsem věřil,
že všechno dobře dopadne.
Možná, že celej svět
už několik let jede
na mimotělní oběh.
Možná, že se brzy
zase budeme moc dotknout
jeden druhého.
Všechno dobře dopadne.
21/3/2020
Jsem na světě už celkem dlouho
A tak některý věci testuju
Abych se znovu nenapálil
Na příklad
V kavárně Kde jsem ještě nebyl
Zkoumám kávu
Začínám cappuccinem
Když je dobrý
Vím Že přijdu znova
Dám si lungo
Říkám tomu
Káva s pojistkou
Může se stát Že to bude
Hnusný V tom případě
Přilévám vodu
Dodávám mlíko a cukr
A zuřivě míchám
Nějak to vypiju
Za čtyři pětky to tam nenechám
Nejsem Rotschield
V nejlepších kavárnách
Nemusím nic
Espresso je dokonalý
Jsi jako espresso
22/3/2018
Každá chvíle je posvátná
Je první jarní den
Dýchám
Vítr češe suchou trávu
Řidič vytírá podlahu autobusu
Kapky se rozbíjí o sklo
Proletěl kos
Každá chvíle je posvátná
Je první jarní den
Když se slunce dotkne obratníku
Obracím se v sobě k tobě
Dotýkám se
Ještě furt se na sebe zlobím
Že nejsme spolu
Není v tom logika
Ale pocit je to svíravej
Je to jako když se odkrvuje
Noha v příliš natěsno
Zavázaný botě
Neumím si ještě odpustit
Neumím s tím moc být
Každá chvíle je první jarní den
20/3/2017
Včera mi bylo ták dobře
Velkej flák masa
A tolik piv Že by se v nich
Dalo plavat I panáky byly
A hudba a tanec
A s lidma u máchadla jsme rušili
Noční klid Matěj hrál na kytaru
Kterou si sám vyrobil
Honza s Pájou tančili charlestone
A Andrea s Mojmírem foukali do
Foukačky Andrea měla sólo
A Míla silná dyslektička četla pohádku
Kterou jindy čte doma těm svejm capartům
My jsme stáli okolo Čuměli a tleskali
Včera mi bylo ták dobře
Až je mi z toho dneska
Trochu špatně
22.3.2015
Už je po tom
Už to ví
Tak to poví
Dá
Takticky porcuje
Věty, slova, písmena
Z písmenek polívku
Navaří a pak
Si to vyžere
Pěkně dosyta
Teď u sebe vzdálená
V jednom bodě má
Hlavu, ramena, kolena
Na palce motýl
Dosedá
20.3.2014
Skrze skla
Terárií jsme
Lapeni
Toužím se dotknout
Toužíš po doteku
21. 3. 2013
„Vláďa umřel!“
Řekla mu jen tak
Po pozdravu,
Když se míjeli na ulici
A pak dál spěchala do práce
22.3.2011
Komentáře
Okomentovat