POVÍDKA V. A NĚKOLIK BÁSNÍ K TOMU: KDO TO PSAL?


CO TÍM CHTĚL BÁSNÍK ŘÍCT? Tahle otázka není podle mě zas tak podstatná. Podstatný ovšem je, kde text rozrezonuje čtenáře nebo posluchače. A není ani nutný, aby tomu sdělení nějak rozuměl. Stačí, že to něco dělá. Jako obrazy v galerii. Nemusím vědět, co to je, ale nějak to působí.


Uvažuju nad psaním básniček takhle. Jde o hluboký, poctivý a otevřený setkání sebe se sebou. Aby až to, a jestli vůbec to, někdo bude číst, aby se mohl taky potkat sám se sebou. Myslím, že mnoho pocitů, obrazů a lidských příběhů je univerzálních. Tedy: co platí u mě, bude platit i u někoho jinýho. Tohle je můj způsob, jak se skrze slovo dotýkat. Jak se setkávat skrze sebe s ostatníma. Pěkně na dřeň. 


Navíc v průběhu tvorby člověk musí zapomenout na to, jestli to bude dobrej text, nebo ne. 

Důležitý je užít si tu jízdu tvorby, ten výlet horskou dráhou. Pak to nechat chvíli odležet, a pak to prošťourat kritickýma očima. Dá to práci. 


No jo, ale text, kterej zůstane v šuplíku je polovičatej. Nemá nikoho, kdo by si na něm pochutnal. Je to jako byste upekli muffiny a nebyl by nikdo, kdo by je jedl. Když jsem byl na gymplu, tak mě to trápilo. A trápí mě to vlastně do teď. Tehdy jediná pro mě viditelná možnost, jak dostat texty mezi lidi, bylo psát písničky. Nevěděl jsem jak na to, a tak jsem se přes prázdniny naučil pár akordů na kytaru a založil kapelu. Vyklubalo se z toho pět let dobrodružství. Nebylo to ono. Nejsem hudebník. Miluju hudbu, ale neumím se skrze ni vyjádřit. 


Pak jsem objevil něco, čemu se říká slam poetry. Měl jsem pocit, že tady jsem správně. Slam je performativní způsob interpretace poezie. Pravidla jsou jednoduchý. Skoro nejsou. Svůj text a žádný rekvizity. To je celý. Postupem času se z toho experimentálního prostoru pro mě stal stand up v rýmech. Zjistil jsem, že na tuhle scénu už nepatřím, nebo jen velmi okrajově. Můžu sem chodit na návštěvy. Mrknout se. Občas možná něco říct. 


A potom jsem viděl video. To teda bylo něco. Sarah Kay povídala na TEDu o mluvené poezii. Bylo to něco jiného, než slam poetry, který znám, přesto to byl slam. Sarah byla křehká a krásná. Říkala tam, že jestli někdo umí pojmenovat věci, který jsou v jeho životě pravda, pak může tvořit poezii. V mým životě byla tehdy pravda to, že bych chtěl dělat básně takhle nějak. A taky to, že bych chtěl ještě někdy hrát s kapelou. Tak jsem založil Kontrabásnění. Poezie jako perfomance za doprovodu kontrabasisty a kytaristy. Kluci muzikantský celýmu tomu představení dělají atmosféru. A to krásnou. 


V mým rodným městě probíhá pravidelně takový malý festival, který se jmenuje Litomyšlské dvorky. Dvorečky kaváren a hospod se otevřou kultuře. Program je sestavenej tak, že návštěvníci pěkně stíhají přecházet z místa na místo a ještě si objednat něco dobrýho. Kontrabásnění mělo ten rok strategickou pozici na plácku restaurace Kuchaře. Těsně před tím, než jsem šel na provizorní pódium vytvořené kulatým koberečkem, jsem si říkal: “Co to, sakra, dělám?” Myslel jsem tím, jestli chci vážně vyprávět takhle intimní texty? Nahlas? Ve městě, kde každýmu druhýmu řeknu čau nebo dobrý den? Kluci začali hrát. Nedalo se couvnout. Svoji úvahu jsem zakončil s tím, že na chleba se nějak vydělávat musí a že tohle je vlastně moc pěkná práce.  


Ten den to ale nebyla zas tak moc pěkná práce. Lidi byli nesoustředěný. My jsme neměli nějak drajf. S publikem jsme se míjeli. Nasmlouvaná hodina byla dlouhá. Delší a ještě delší. 


Sledoval jsem, jak si mě prohlíží, pohledem hodnotí, jedna starší paní. Netvářila se hezky. Na co asi myslela? Radši nevědět. Klid, to přeci znám. Na každým představení je někdo, komu se to nelíbí. Je to normální. Patří to k řemeslu. Obvykle se prostě jen koukám jinam. Jenže tyhle oči mě provrtávaly. Vychutnávaly si mě. Může bejt člověk víc obnaženej? Kombo čtených textů a těchhle pohledů vytvořilo Molotův kokteil trapnosti, který mi vybouchl v dutině lebeční. Cejtil jsem se hrozně a nejradši bych zdrhnul. 


Konečně jsme dohráli. Ani jsem nestačil slízt ze svýho “pódia”, což byl krok a půl kterýmkoliv směrem a už u mě ta paní stála. Podala mi ruku. Drsnou. Pořádnej stisk. Tak ta je tady omylem nebo nešťastnou náhodou, pomyslel jsem si. “Dobrý den!” Pomlka. “To jste napsal vy?!” Zeptala se. Lidi si najednou přestali povídat, ptáci nezpívali. Ticho jak o půlnoci v lese. Ohlušující. Kytarista si zrovna teď nutně musel balit kytaru. Kontrabasista zmizel v davu. Polkl jsem. Co jí mám odpovědět? Jaká odpověď je správná, aby mi nerozdrtila ruku nebo neprobodla očima? Abych nebyl všem těm lidem, co tenhle okamžik sledují, pro smích? A že mě sledují všichni!


V tom se vyřítil z lokálu Kuchař. Nesl piva a úsměv od ucha k uchu. “Kde je mám, hvězdy? Bylo to boží. Jednou tady bude pamětní deska a moje hospoda bude slavná.” Pořád mi držela ruku. 


“Jo, napsal.” Přiznal jsem se a čekal, co bude. “Nikdy jsem neviděla básníka na živo. Děkuju.” Řekla, pustila mi ruku, usmála se a odešla. Zpěv ptáků a lidská řeč se zase spustila jako když zmáčkneš play. 



...A NĚKOLIK BÁSNÍ K TOMU:
Koukal jsem, zda jsem v letech 2011 - 2021 nenapsal mezi 20 - 22/3 něco, za co bych se nemusel úplně stydět. Sice se stydím, ale co s textem v šuplíku, že jo?

Už nějakou dobu 

nechodím ven.

Nic se mi neděje.

Jsem zatím v pohodě.

V náruči své milé.

Věřím, že všechno 

dobře dopadne


Pamatuju si ale moc dobře

jaké to je probudit se

po šesti hodinách

napojení na mimotělní oběh.

Na plíce scvrklé 

jak rozinky.

Na vysláblé tělo.

Na kyslík v nose,

abych se mohl nadechnout.

Na pomoc sester,

abych se posadil,

abych udělal krok.

Věřil jsem, že všechno 

dobře dopadne. 

A dopadlo.


Myslím na ty, 

co jsou teď napojený

na mimotělní oběh 

už několik dní.

Myslím na jejich samotu

a bezmoc jejich rodin.

Věřím jako jsem věřil,

že všechno dobře dopadne. 


Možná, že celej svět 

už několik let jede 

na mimotělní oběh. 

Možná, že se brzy 

zase budeme moc dotknout

jeden druhého.


Všechno dobře dopadne.

21/3/2020



Jsem na světě už celkem dlouho

A tak některý věci testuju

Abych se znovu nenapálil

Na příklad

V kavárně Kde jsem ještě nebyl

Zkoumám kávu

Začínám cappuccinem

Když je dobrý

Vím Že přijdu znova

Dám si lungo

Říkám tomu

Káva s pojistkou

Může se stát Že to bude

Hnusný V tom případě

Přilévám vodu

Dodávám mlíko a cukr

A zuřivě míchám

Nějak to vypiju

Za čtyři pětky to tam nenechám

Nejsem Rotschield

V nejlepších kavárnách

Nemusím nic 

Espresso je dokonalý

 

Jsi jako espresso

22/3/2018



Každá chvíle je posvátná

Je první jarní den

Dýchám

Vítr češe suchou trávu

Řidič vytírá podlahu autobusu

Kapky se rozbíjí o sklo

Proletěl kos

 

Každá chvíle je posvátná

Je první jarní den

Když se slunce dotkne obratníku

Obracím se v sobě k tobě

Dotýkám se

Ještě furt se na sebe zlobím

Že nejsme spolu

Není v tom logika

Ale pocit je to svíravej

Je to jako když se odkrvuje

Noha v příliš natěsno

Zavázaný botě

Neumím si ještě odpustit

Neumím s tím moc být

 

Každá chvíle je první jarní den

20/3/2017



Včera mi bylo ták dobře

Velkej flák masa 

A tolik piv Že by se v nich 

Dalo plavat I panáky byly

A hudba a tanec 

A s lidma u máchadla jsme rušili

Noční klid Matěj hrál na kytaru

Kterou si sám vyrobil

Honza s Pájou tančili charlestone

A Andrea s Mojmírem foukali do 

Foukačky Andrea měla sólo

A Míla silná dyslektička četla pohádku

Kterou jindy čte doma těm svejm capartům

My jsme stáli okolo Čuměli a tleskali


Včera mi bylo ták dobře

Až je mi z toho dneska 

Trochu špatně

22.3.2015



Už je po tom

Už to ví

Tak to poví

Dá 

Takticky porcuje 

Věty, slova, písmena

Z písmenek polívku

Navaří a pak

Si to vyžere

Pěkně dosyta 


Teď u sebe vzdálená

V jednom bodě má

Hlavu, ramena, kolena

Na palce motýl

Dosedá 

20.3.2014 



Skrze skla

Terárií jsme 

Lapeni


Toužím se dotknout

Toužíš po doteku

21. 3. 2013



„Vláďa umřel!“

Řekla mu jen tak

Po pozdravu,

Když se míjeli na ulici

A pak dál spěchala do práce

22.3.2011


www,tomasjirecek.cz

www.storysec.cz

www.paletaci.cz

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Aby život mohl být sladší, aneb příběh z Homolky

Povídka I.: Dáma ve vlaku

Palach, Zajíc a jeho sestra.