PSTRUZI



Otevřeným oknem proudil vzduch jednoho z těch pěkných teplých jarních dní do lokálu. A přesně pod tímhle oknem už seděla většina štamgastů u svého stolu v hospodě U Slunce. Opozdilci se šourali a usedali na svá místa. Lojzík - místní vrchní, čepoval pivo jak PámBů a už jen podle toho, jak kdo přicházel, věděl, co má donést. Jestli jen pivo, nebo rovnou i rum, případně utopence. V týhle hospodě se i vařilo. A báječně. Ale k tomuhle stolu šli nanejvejš ty utopenci. Lojzík měl ty dědky rád. Hudrovali, ale byla s nima sranda.

“Kde je Jarouš?” ptal se Lojzík osazenstva, když nesl druhý tác piv a Jaroušova židle byla pořád prázdná. Dědci krčili rameny. Za chvíli se rozrazily dveře a v nich stál Jarouš. V jedný ruce prut, v druhý plátěnou tašku, na hlavě kloubouček s rybářskýma háčkama.

„Lojzíku, mám žízeň, takže mi sem přihraj rovnou dvě piva a jednoho ruma,“ halekal bodrý šedesátník přes celej lokál.
„Tady se to nese. Copak dneska slavíme?“ usmíval se o pár okamžiků později Lojzík, když pokládal na stůl objednávku.
„Petrův zdar!“ řekl nejdřív Jarouš a mocně se napil z půllitru.
„Pánové!” zablejskaly mu oči. „Já měl dneska štěstí! Chytil jsem deset krásných pstruhů. Dám si tady ty pivka a rumika a jdu dom!”
A jak to říkal, tak otevřel tu svou plátěnku a všem kumpánům ukázal ten krásnej úlovek. Pak tašku pověsil na opěradlo židle, pil pivo a občas tu plátěnku s takovou radostí potěžkal rukou, aniž by jí kontroloval očima.

„No jo!“ Mlasknul Pepa, kumpán s náramnou pleší. „To když jsme byli haranti, tak jsme takový rybky chytali do ruk, pánové, do ruk. A pak stačilo dát jim na hlavu mokrej kapesník, aby se tak nemlely a jedna rána šutrem a bylo to. Každej z nás nosil nožík, tak jsme je rovnou kuchli. Máma nám je pak udělala na másle. Ježíš, to byla dobrota,“ dokončil Pepík svoji řeč a srkl poslední doušek piva. „Ještě jedno, Lojziku.“

„My jsme chodili za město, tam jak je ta tůň. Tam byli i raci. Ale ty vychcípali, jak se to začalo všechno stříkat těma sajratama různýma,” pokračoval ve vzpomínání Karlík a pokuřoval při tom Startku.
„Takovej rak, to byla, panečku, nějaká pochoutka.“ Plamínek cigára mu při vyprávění poletoval v ruce jak právě vylekaná moucha.

„Teda, ale takovýho pstruha na másle, to bych si dal. To by nám tady i udělali,“ mlasknul znova Pepa a zadíval se dlouze na Jarouše. Ten si kontrolně a pořád ještě pyšně potěžkal tašku pověšenou přes rameno židle.

„Kdepak, svoje pstruhy nedám. Ne, ne. Ulovte si svoje, dědci.“

„Ale koukej, Jaroušku, nás je tady kolem toho stolu deset, deset dobrejch kamarádů, a ty máš v tašce deset ryb. Tohle nemůže bejt náhoda. To bychom měli oslavit. A to tak, že ty pstruhy sežereme. Co? Jo!” kulil Karlík na Jarouše oči, jak kdyby se sám stal rybou a potáhl z další Startky.

„Ne, ne a ne! Žádný ryby vám nedám! A neserte mě, nebo jdu domů!“ kontroval rozhněvaně rybář dne. Měl piva tak na dva mocný loky.

„No tak nebude hned tak zle, co Jaroušku.“ začal ho chlácholit Pepa. A hned volal na vrchního: „Lojzíku, hoď tady Jarouškovi ještě jedno pivo a ruma na mě a mně to samý.”

Pak vzal Jarouše kolem ramen a důvěrně mu řekl: „Jarouši, přece by ses na nás nezlobil. To nás namlsaly ty vzpomínky. Ryby jsou samozřejmě tvoje a už to necháme bejt, že jo chlapi?“ Rozhlídl se kolem stolu a všichni přikyvovali. I Karlík, i když neochotně.

„No tak já si s váma ještě to jedno pivo dám, vy volové.” A zatímco v jedné ruce držel nově přinesený krýgl a bylo vidět, jak mu hrdlem prochází doušky piva, druhou rukou znova, snad už po dvacáté, kontroloval potěžkáním svou tašku plnou ryb.

„Pověz nám, Jaroušku, jak jsi ty všechny ryby chytil?“ blejskl Pepa očima. To se ví, že Jardu nemusel dvakrát přemlouvat a ten se hned jal vyprávět své hrdinské a lovecké činy toho odpoledne. Líčil, na co líčil a jaký vlasec používá a spousta dalších rybářských detailů a fint. Mezitím se rozjela tajná akce, na kterou by mohl být pyšný i Gabčík s Kubišem, když se chystali krouhnout zastupujícího protektora. Kolaborací Pepika, který udržoval Jarouše ve vyprávěčském varu, a ostatních osmi párů rukou se stalo, že ryby z tašky postupně zmizely, za to se tam objevilo několik okurek-salátovek, to aby taška držela tvar, a taky pár konzerv pro dobrou hmotnost. Každou chvíli se někdo zvedl a jako že jde na malou, propašoval rybu k Lojzíkovi, ten do kuchyně a z kuchyně šup zpátky nějakou věc, která se pak propašovala zpátky do tašky. Postupovalo se opatrně a pomalu, aby nenadálé kontroly váhy tašky potahem Jardovy ruky dopadly dobře.

Když Jaroušek začínal pít páté pivo, rozletěly se dveře kuchyně a v nich stál Lojzík s obrovským stříbrným tácem a na tom tácu měl naskládáno deset talířů se pstruhama dělanýma na másilku s bylinkama a trochou toho citronu. Pečené brambory jako příloha a malý salátek. Vonělo to přenáramně. Nejednomu se sbíhaly sliny. Lojzík už už servíroval jeden talíř za druhým.

„Co to je?“ Ptal se překvapeně Jarda.

„To jsou pstruzi. Tys o nich dneska tak krásně vyprávěl, že jsme to nevydrželi a objednali jsme je. A protože jsi kamarád, tak ho od nás máš dneska zadarmo. Když se ti podařil takový úlovek,“ s úsměvem vysvětloval Karlík a kvapně típal cigáro do plného popelníku, aby měl na tu krásu volné ruce. Jaroušek na to zíral s otevřenou pusou. Pak rukou potáhl za tašku. Podle váhy bylo všechno v pořádku. A tak řekl:

„Kuci, vy jste mi udělali takovou radost! To vám nikdy nezapomenu! Dobrou chuť!“

Dobře pojedli. Bylo to zase jako když byli malí caparti a jejich mámy jim dělaly na černo chycený ryby. I Jarda dojedl, dopil pivo, zvedl se, že je na čase jít dom. Ani nevěděl, co ho to napadlo, ale tak kontrolně otevřel tašku.

„Cos dneska nakoupil?“ zeptal se ho s neskrývaným pobavením Pepa, který ho pečlivě pozoroval. Jarouš se rozhlídl kolem stolu. Viděl devět mastných, ale spokojených hub.

„Vy hajzlové!“

Po chvíli se ale začal smát. Nejdřív jen tak málo, pak už na celý kolo.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Aby život mohl být sladší, aneb příběh z Homolky

Povídka I.: Dáma ve vlaku

Palach, Zajíc a jeho sestra.