POVÍDKA IV.: V UČENÍ
KDYŽ JSEM SI POTŘEBOVAL ODPOČINOUT nebo měl čas, tak jsem se objevil na dopoledne v Kuchařově kuchyni. V kuchyni jejich rodinné restaurace. Koukal mu pod ruce a hodně se ptal. Snažil jsem se moc nepřekážet a něco udělat. Začaly vznikat naše fórky, kterým jsme se smáli jen my dva. Hezky jsme to roztáčeli a já jsem obdivoval umění kulinářské ještě víc, než před tím.
“Zdar vole, tohle je moje Máma. Mami, tohle je učeň, o kterým jsem ti říkal. Tomáš.” To dopoledne u Kuchaře bylo jiný. Fórky byly. Ale na moji adresu. Od Maminky. “Pěkně to krájíte, tak precizně. Jen, nejste trochu pomalej?” Křečovitě jsem se usmál. Kuchař se smál nahlas a pokyvoval hlavou. Měl pocit, že si s Mámou skvěle rozumíme. “Krájíte už rychleji, ale jsou to velký kousky, to do polívky nemůžeme dát.” Smála se. Taky jsem dělal, že se směju.
Dvakrát je to jako humor, ale po dvacátý poznámce mi už trochu dost tekly nervy. Jestli toho hned nenechá, tak… Podíval jsem se na kudlu, co jsem držel v ruce a hlavou mi prosvištělo několik barvitých nápadů, co by se s tím dalo dělat.
Nenechala toho.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Se sebezapřením jsem ten nůž, kterým jsem zrovna krájel ZNOVU mrkev na menší kostičky, nevrazil mezi lopatky, ale položil jsem ho na prkýnko a odešel. Na záchod. Netrápila mě žádná potřeba. Ani malá, ani velká. Ale i tak. Zavřel jsem za sebou pečlivě všechny dveře. A v kabince jsem si ulevil. Zařval jsem tak mocně, že by mi to pán džungle mohl závidět. Všechen vztek a ústrky z dnešního rána jsem vykřičel do záchodové mísy a spláchl. “Táááák a má to!” Ječel jsem do víru odtékající vody.
V kuchyni si mě přeměřila pohledem, usmála se: “Kde jste byl tak dlouho? Mrkev na vás čeká.” Zase jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Vůbec si toho nevšímala. Místo toho soustředěně několik vteřin pozorovala hodiny. Bylo deset. Přesně. “Je čas na mlíko.” Prohodila směrem ke Kuchaři. Ten se taky mrkl na hodiny, přikývl a zmizel. Na jaký mlíko? Chce mlíko po Kuchaři? To si ho nemůže vzít sama v lednici? Do čeho z toho, co vaříme, chce sakra dávat mlíko? Proč se to děje v deset?
“My tady před desátou nepijeme.” Vysvětlil mi Kuchař, když se vrátil a držel v ruce tři půllitry plzeňskýho piva na jedno natočení. Byla to jen pěna. Bílá jako mlíko. Znalci vědí, že se tomu opravdu tak říká. “Na co dneska budeme pít?” Ptal se Kuchař s úsměvem od ucha k uchu.
Napil jsem se a vzpomněl jsem si zase na tátu. Myslím, že kdyby žil, tak by se mu tady líbilo. Přesně takovouhle hospodu by chtěl mít. Dělal by stejně jako Kuchař jedno jídlo jako menu a pořádně, poctivě. Pil by u toho mlíko a byl by šťastnej. Táta si ale za života usmyslel, že takovej podnik nemůže existovat. A teď se zdá, že v něm krájím mrkev na malý kostičky do vývaru. Uvědomil jsem si, že s tátou máme dost podobnou představu o štěstí.
S Mámou se tam od té doby potkáváme. Pořád mě pošťuchuje a já jí to vracím. Máme se rádi. Zjistil jsem, že mlíko v deset je rituál této kuchyně. Bez něho by se připálily brambory, nebo něco jinýho strašnýho by se stalo. Naposledy jsem mlíko připomínal já. Pili jsme na tátu a na odvahu plnit si sny.
Komentáře
Okomentovat