Možná příjde i Babiš

Vlaky 

Už je to konečně zase tady! Sedím často ve vlaku a jezdím z workshopu na dramaterapii a z té na představení a z toho na natáčení. Spousta lidí, spousta inspirace, krásy, setkání, hloubek. Mám z toho obří radost. Druhá stránka mince je, že jsem někdy vyždímanej jak houba na tabuli v páté třídě ve škole v Osíku. Ale to se dospí. 

Cestování vlakem s sebou nese tak krásný rozpory, který se snoubí jak symbol jin-jangu. Jak lidské nitro. Jedna strana vlakové dopravy nabízí zpoždění způsobená výlukami na trati, kterých je teď jak hub po dešti. Tenhle způsob dobrodružství mě ani zdaleka nenaplňuje radostí, za to frustrací a stresem. Na druhé straně kupé nabízí takový speciální čas. Čas na čumění z okýnka, přemítání, čtení, reflektování, přípravy. A tenhle čas mám moc rád . 

Čas ve vlaku, četba knihy Tomáše Hajzlera: Dobrý život v konzumní společnosti, několik odvedených kurzů a mnoho rozhovorů s moudrými lidmi s sebou přináší tuhle skromnou úvahu, která nemá být řečením toho, jak věci jsou, ale spíše vířením myšlenek. 

Chci se zabývat na první pohled nudnýma věcma, na který nejsem odborník a ani nemám ambici být. Nicméně mi přijde fajn se občas zastavit a rozhlídnout se, co se to vlastně děje a co si o tom myslím. A ty myšlenky diskutovat dál, jestli nejsem úplně mimo. 

 

Jak to všechno začalo

Nedávno jsem vedl kurz divadelní improvizace. Možná je tu někdo, kdo neví, jak takový kurz probíhá. Hned vysvětlím. Se skupinou lidí hrajeme různé hry, které vedou k tomu osvojit si dovednosti nebo principy, které jsou nutné pro divadelní improvizaci. Taková škola hrou. Zážitek, který se reflektuje. Protože improvizace je hodně o akci a reakci, pracuje se často ve dvojicích a v celé skupině. To by bylo za prvé. Za druhé se vylézá poměrně rychle z komfortní zóny. Tyhle dva důvody potřebují, aby ve skupině bylo bezpečí. To znamená, že stačí jeden člověk, který tohle nevidí, necítí nebo nechce vidět a celý kurz už kulhá. Jde to těžko. Těžko se i takový člověk posílá pryč, protože je to většinou na hraně a vlastně není na čem to uvařit. To buď. Nebo jsem neměl dostatečnou odvahu to udělat. Přece jen si to platí. Možná proto mě to tak provokuje a mám potřebu to zasazovat do širšího kontextu. 

Individualismus

Tenhle člověk, který rozbíjel bezpečí ve skupině a tedy i odvahu ostatních zkoušet nové věci a trochu víc riskovat, než obvykle, učit se. Za to tvořil stres a ostražitost ostatních. Na úkor toho uměl perfektně naplňovat svoje potřeby bez ohledu na další lidi. A tak jsem dumal, jestli tohle náhodou není teď příběh, kterému věříme v naší společnosti. Můžeš dělat věci bez ohledu na ostatní. Jsi nezávislý. Jsi svobodný. Aby mi bylo rozuměno - nezávislost a svoboda jsou pořád, myslím, dost důležité hodnoty, pokud opravdu jsou nezávislostí a svobodou. Ptal jsem se sám sebe dál, jestli to teď není jen líbivý nátěr, který když se seškrábne, tak to přináší další témata, která svírají žaludek. Musím všechno zvládnout sám. Všechno, co potřebuju si musím koupit, ale co když nebudu mít peníze? Mě zasáhla i otázka, kterou klade Hajzler a já ji parafrázuju: Jak je možné, že jedna z nejbohatších společností tvoří chudé? A proč to dělá? 

Popisuju to z rychlíku. Dalo by se o tom psát dál a dál. Píšou o tom jiní daleko lépe. Snad mi je rozumět. Chci jen vířit diskuzi. 

Komunita

Mám pořád pocit, že tohle slovo je trochu znásilněný komunismem. Nicméně v komunitě se žilo a do jisté míry žije pořád. Kdysi to byli kmeny, rodiny, vesnice - kde se znal každý s každým. 

Já si ještě pamatuju, když jsem byl malej, že jsem přišel ze školy a s klukama jsme šli ven. To byla veškerá informace, co rodiče měli. Hráli jsme na vojáky, fotbal nebo jezdili na kolech, kradli sousedům třešně. Rodiče se o nás nebáli. Protože všude okolo žili lidé, které znali. To je dneska nepředstavitelný. Pamatuju si, jak nám došlo mlíko, tak jsem skočil k sousedům. Nebo oni k nám pro vajíčko, když neměli. Tátové tří baráků sdíleli sekačku. Půjčovalo se nářadí. Přestože v těch domech žijí do jisté míry ti samí lidé, tak se tohle změnilo. Protože doba se změnila, protože příběh, který dnešní doba vypráví, je jiný. 

Abych nebyl jen idealista, tak to, že zná každý každého s sebou nese taky mnoho těžkostí. Drby, pomluvy, potřeba se dohodnout, je kladený větší důraz na přijetí, i když je člověk úplně někdo jiný svým naturelem. A to je těžké. Krásně je to vidět třeba ve filmu Prolomit vlny. 

Resumé

Myslím si, že individualismus i žít v komunitě s sebou nese plus i mínus. Zároveň mám pocit, že individualismus se víc vyplácí někomu, kdo nejsme my. Protože koupit si je pro ně lepší, než půjčit si, sdílet, spravit. Hodně myslím na politiky a korporáty, které se často chovají jako vysavač a ve skutečnosti nic moc dobrého nepřináší. 

Zároveň jsem přemýšlel nad tím, že jsem se nachytal, protože jsem čekal na moment, kdy toho člověka, co mi boural kurz, budu moct potrestat. A pak jsem se zamýšlel, jestli to tak je i ve společnosti. Jestli umíme opravdu udělat něco až potom, když někdo něco provede. A proč to nejde dřív? Tím nemyslím trest, ale nějakou práci, aby k tomu trestu vůbec nemuselo dojít. Když máte trochu cvičený oko, tak vidíte už celkem dopředu, že se něco chystá. Dynamika nějak jede. Jak to, že k tomu nemáme nástroje, nebo máme ale neznáme je a nevyužíváme je. 

Když jsem o tom vedl debatu s jedním kazatelem, povídali jsme si o tom, že lidi se umí změnit tak moc, jak oni chtějí. A to z podstaty moc nechtějí. Já taky ne. Zvyk je železná košile. Taky jsme si povídali o tom, že by bylo dobré v kontextu toho kurzu posilovat skupinu, aby se uměla tomu potenciálnímu nebezpečí adekvátně a laskavě bránit. To by ovšem byla jiná zakázka a práce na déle než pár hodin. 

Vystoupil jsem z vlaku a vyšel z nádraží. Tam visel na billboardu Andrej Babiš s nějakým supr sloganem a já si povzdechl: “Tohle je přesně ono.”