Názor není fakt, ale má svou sílu

Mám tři velké názory.  Je to něco, o čem jsem velmi přesvědčen. Uvědomuji si, že přesvědčení je něco jako víra, maják. Možná to nemá tak pevné vědecké základy, ale člověka to stejně dost ovlivňuje. Dokonce na základě přesvědčeních dělá rozhodnutí. Nebo se skrze svá přesvědčení kouká na skvět jakoby skrz brýle. Já věřím v tohle:

1. Osobnost je nejdůležitější nástroj člověka. 
2. Vztahy jsou základem dobré práce. 
3. K učení a rozvoji využíváme jen omezené možnosti.

 

OSOBONOST JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ.

Respektive osobnost je nejdůležitější nástroj člověka. Základ. Bazal. Bez toho se můžeme učit dovedností, kolik chceme, ale nebudeme je buď moct využívat vůbec anebo s nimi budeme zacházet chybně. Vezměte si takovou zpětnou vazbu. Je to komunikační metoda, která má svá pravidla a když se dobře používá, začnou se dít malé zázraky. Nemůžu dát ale správnou zpětnou vazbu, pokud neumím rozpoznat a pojmenovat svoje pocity, protože je to součást té metody. Tím pádem střílím už trochu vedle a celé to najednou nějak úplně nefunguje. A tak dále a tak dále.  

Byl první den velkých prázdnin a bývalý šéf střediska v Lužánkách v Brně Mikin psal na svém Facebooku, že dětem začíná učení. Měl a má pravdu. Když se člověk dobře kouká a povídá si, tak při hře na táboře se dítě může o tom, jak funguje mezi ostatními naučit velmi mnoho. Může se tak naučit obrovsky moc o svých myšlenkách, pocitech a dovednostech. Zkrátka o své osobnosti. Tohle všechno je možné sledovat i jako vedlejší produkt třeba u učení češtiny. Jen při individuální práci je to poněkud těžší. Proč o tom píšu? Protože stejně funguje trénink nebo učení soft skills. Pokud se vrátím k dávání zpětné vazby, tak na dobrém kurzu se neučíte jen techniku, ale jdete i do sebeprožitku a máte čas na to si všímat, co se s vámi vlastně děje, když vás někdo hodnotí.   

A teď vám o tom všem a ještě trochu o něčem jiném povím příběh. Bajku. Možná, že to takhle funguje i u vás v práci. Tak se hezky uvelebte a čtěte.  

 

Bajka o Medvědovi

Byl jednou jeden les. Vládl mu Medvěd. Medvěd si o sobě myslel, že je to dobrý pán lesa. Každý den se podíval do zrcadla a říkal si: „Teda Medvěde, tobě to sluší. A jak jsi chytrý. Dobře tady vládneš. Lesu se daří.“

A opravdu! Kdyby šel někdo lesem poprvé, mohl by si myslet, že je tady všechno v nejlepším pořádku. Roste to. Medvěd mimo jiné zařídil nové cedule k cestičkám. Nechal vybudovat pěšinky, kam dosud nevedly, aby návštěvníci lesa mohli obdivovat i nejstarší dub. Dokonce vzniklo i lanové centrum a stezka v korunách stromů. Ti, kdo do lesa přijdou na návštěvu, jsou nadšeni. A budou ještě víc, protože Medvěd má spoustu nových nápadů, jak to tady všechno ještě vylepšit.

Jenže.

Zvířátka, která žijí v lese, se moc dobře nemají. S Medvědem se nedá bavit. Jakmile je potřeba něco vyřešit, tak se Medvěd vytočí, naštve a mlátí tlapou do stromu. Vyhrožuje. Buď to bude tak, jak říká (křičí) Medvěd, nebo se bude moct třeba teď zrovna Liška Medvědovi podívat na zoubek, nebo za drápek. A to samozřejmě nikdo, ani Liška, nechce. 

Jednou se spojili jeleni. Přišli za Medvědem, protože jedna z nových cest vedla přes jejich louku a teď na ně čuměli lidi, když jedí. Na to nebyli zvyklí a nemohli se pořádně a v klidu dosyta napást. Past. Tou frustrací onemocněla slabší mláďata. Jakmile Medvěd viděl, že tam jsou všichni jeleni, řekl jim toto: „Bude to podle mě. Pokud se vám to nelíbí, beru to jako vyhlášení války a povolám medvědy z okolních lesů. A jestli tady nechcete být, můžete opustit tenhle les. Nikdo vás tady nedrží, ale vězte, že dám vědět okolním medvědům – vládcům lesů, aby si na vás dali pozor.“

Ještě jednu věc byste měli vědět o Medvědovi. Jsou zvířata, která má radši, než jiná. Pokud například vyhlásí nějaké pravidlo, které platí pro všechny, tak rozhodně neplatí pro všechny.

Zrovna tuhle jednou Krtek (krtek s velkým K.), který je teda, to nutno říct, cholerik a nervák a není to úplně oblíbenec v lese. Spíš teda vůbec. Tak tenhle Krtek měl špatnou zkušenost s Divočákem. Totiž v tomto lese platí zákon, který říká, že jednu část lesa spravují krtci. Je tam trochu trápení se zamotanými kořeny stromů, které je potřeba občas ošetřit, provětrat. Krtek (ten s velkým K.) je na tohle fakt největší machr ze všech krtků v okolí. Proto je to šéf krtků.

No a Divočák mírnix stýrnix těmi svými zuby mu začal rejdit kolem kořenů těch vzácných, starých, moudrých buků. Krtek neváhal ani vteřinu a začal Divočákovi nadávat. Ale ošklivě a nevybíravě. Do prasat a že to není možný. No zkrátka takhle krásně nadávat umí jen Krtek. Divočáka to tak dopálilo, že šel za Medvědem a řekl mu, že na něj byl Krtek sprostej.

„No to ne!“ Řval Medvěd. „Na mýho oblíbenýho Divočáka nebude nikdo křičet. Natož pak ten malej, slepej Krtek.“ Medvěd se zlobil. Moc zlobil. Chodil po lese a volal na Krtka. Při tom drápama rejsnil kůru stromů, který mu přišly zrovna do cesty.

Když ho našel, tak mu okamžitě sebral funkci hlavního Krtka a předal ji někomu jinému. Krtkovi ubral i příděl jídla. Divočák to sledoval z povzdálí a kopýtkama dělal kiš kiš na Krtka.

A to je konec.

 

Ponaučení

Z každé bajky plyne nějaké poučení. Z téhle taky. Medvěd neudělal správné rozhodnutí. Mělo to být celé jinak. Přestože Krtek není sympaťák, tak tentokrát byl v právu a Medvěd ho měl ochránit. (Nechme teď stranou, že by mohla být celá organizace nastavena tak, že by se Krtek uměl ochránit sám nebo že by Divočáka ani nenapadlo rochnit se tam, kde nemá.) Tedy. Medvěd rozhodoval v afektu. V silných emocích. Je v pořádku prožívat silné emoce. To je život a mají své místo a jsou moc potřeba. Jen je dobré se znát. Znát svoji osobnost. Kdyby to Medvěd uměl, mohl by si dát čas na rozhodnutí. Jít se třeba projít a vyvztekat se, a pak se na to všechno podívat s větším nadhledem. Jenže Medvěd se nezná, a tak dělá špatná rozhodnutí. A tím negativně ovlivňuje další zvířátka.  

Znát svoji osobnost znamená: vědět, co mi dělá dobře a co ne, v čem jsem dobrý, a kde jsou moje limity.

Není to ale tak snadný. Cesta sebepoznávání znamená, že se člověk dotýká i temných míst. A to chce velkou dávku odvahy a vytrvalosti. Jedná se většinou o nikdy nekončící cestu, protože člověk se stále mění. Když už člověk takovou cestu nastoupí, může to s sebou nést i vnitřní rozkolísanost, která si zase sedne. Chce to čas. Přináší to i změny a na to okolí musí vždycky nějak reagovat. A co si budeme povídat. Některé reakce jsou příjemné a některé vůbec ne. Ale výsledek stojí za to.   

Znát svoji osobnost s sebou přináší vědomější život, lepší rozhodnutí, přesnější a autentičtější reakce, možnost se o sebe lépe opřít, jasnější komunikaci, lepší vztahy. To s sebou může nést úlevu, smíření se sebou, tedy sebepřijetí, uvědomění sebe, tedy sebevědomí a sebejistotu.

 

VZTAHY JSOU ZÁKLADEM ÚSPĚCHU

Vzoreček, který funguje, je celkem jednoduchý. Pokud nemáte (v práci) dobré vztahy, pak váš mozek řeší pocit ohrožení a ten s sebou nese stres. Pokud je člověk ve stresu, není tvořivý, kreativní, hůř se učí, je méně loajální a obecně hůř pracuje. Při tom svět sám o sobě přináší spoustu situací, které jsou dost náročné (nemoce, rozvody, inflace atd.). Na druhou stranu je spousta nástrojů, které pomáhají opečovávat vztahy, zlepšovat kvalitu komunikace nebo snižovat konflikty. Jen se o nich málo ví, nebo se málo používají, nebo se používají špatně. A to je tedy i často důvod, proč to někdo nazve za ztrátu času a neefektivní. A tak se zase znova radši nedělá nic. Povím vám o tom příběh.

Kamarádka mi vyprávěla, jak jí štve kolegyně v práci. Těžko se jí s ní mluví a pracuje. Je trochu dost hlasitá. Moc hrrrr a všechno musí být podle ní. Jenže, jak někomu říct mezi dveřmi, že byste potřebovali něco jinak? Tak to neřeknete. Dusíte to v sobě. Roste to. Mluvíte o tom doma. Tam už to nemůžou poslouchat, protože to trvá už nějakou dobu. Přichází rady tipu, tak jí to prostě řekni. Jenomže jak? Vy jí nechcete urazit. Je vlastně i docela fajn. Jen spolu trávíte 8 hodin denně a to je trochu moc. Vy prostě jen potřebujete, aby vám spolu bylo líp. Ani ne dokonale, ale prostě tak, abyste se mohli v klidu vyspat a jít aspoň s malou chutí do práce. A tak se jednoho krásného dne neudržíte a vpálíte jí to. Bouchnete jak Černobyl. Škodu to udělá přibližně stejnou. Jestli to do teď bylo s kolegyní těžký, tak to byla pohoda oproti tomu, jaké časy přichází. I když tu práci máte rádi, tak si čím dál častěji otevíráte stránky s nabídkou jiného zaměstnání a jiného pěkného dne podáte výpověď. Nešlo to udělat jinak, říkáte si. Ale šlo.

Totiž. Říkat nepříjemné věci, je nepříjemné. Málokdo ví, jak na to. A ten kdo si myslí, že to ví, tak je většinou, jak to jen říct, trochu (dost) necitlivý. Co se s tím dá dělat? Vytvořit prostor, kam se tyhle věci mohou nosit. Myslím tím pravidelné setkání, které je určené přesně k tomuhle. K péči o vztahy. Kde se může mluvit nejen o tom, co nefunguje, ale i posilovat to, co je funkční ve vztahové rovině. Dávat si zpětnou vazbu. Učíme to v každé firmě, kde se řeší týmová nebo vztahová témata. Ukazuju to také všem učitelům, které mám na kurzu, aby takhle pracovali ve třídě. Máme metodiku, jak takové setkání vést. Stačí tomu věnovat měsíčně hodinu a ušetří to hromadu peněz, času a nedorozumění.

Vím, o čem mluvím. Mám to vyzkoušené na vlastní kůži. Naše improvizačně divadelní skupina se neschází každý den, ale i tak takový prostor otevírá tak 3x, 4x do roka. Víme tak, co se komu líbí, co je potřeba dělat jinak, z čeho má kdo obavy a další věci. Větrá to vzduch, rovná vztahy, a když člověka něco trápí a neví, jak to otevřít, tak tady může, protože všichni vědí, že se tady takové věci tady říkají. Taky vědí, že už to párkrát zažili a vždycky to přežili. A taky vědí, že i když je to setkání teď těžký, tak to pak bude moct zase fungovat. Je to prevence. Je to jak dát do odřeniny desinfekci. Chvíli to pálí, ale pak se rána hezky zacelí a vy o ní za 14 dní ani nevíte.  

Zdá se vám, že to nemůže fungovat? Je to jako se vším. Musí se to učit. Musí se chtít. Ale staré pravidlo říká, že nic nevysává energii tolik jako tabu. Kolik tabu máte v týmu, tolik sil to stojí. A pak se může snadno stát, že většinu energie spolkne jen přijít ráno do práce a vydržet tam. A to je drahé. Pro všechny.

Možnost, jak takovou změnu nastartovat je teambuilding. Nemyslím teambuilding na český způsob, ale pořádný teambuilding. Hned vám vysvětlím rozdíl.

 

Teambuilding na český způsob

Teambuilding na český způsob vypadá obyčejně nějak takhle: Tým lidí vyjede někam do sklípku na víc dní. Moc se tam nikomu nechce, ale je to potřeba, aby se člověk ukázal, a tím demonstroval, že je loajální. Dopoledne se přijede a ubytuje. Odpoledne se shrnou výsledky za poslední kvartál nebo dva. Pak se pije. Alkohol a neformální prostředí někdy umožní, že pan Novák sebere odvahu a řekne na cigáru kolegovi, že mu nevyhovuje, jak nechává po sobě v kuchyňce bordel. Po návratu je pan Novák asi tak týden spokojený, protože kolega dává kuchyň do pucu. Další týden je ale všechno ve starých kolejích. Je to v podstatě jen výlet, který stál mrak peněz a času.

Když tohle vyprávím kamarádům ze zahraničí, tak kroutí hlavou a říkají, že to není možný. Jinde je zvykem, že teambuilding znamená opravdu stavění týmu. Jít si například zastřílet na střelnici (jedna z mnoha teambuildingových aktivit), je fajn zážitek, nic proti tomu, ale z hlediska týmovosti je to špatně zvolená aktivita. Ještě jinak. Jen společný zážitek není dobrý teambuilding. Je to většinou jen ztráta času a stojí to hodně peněz. Pokud ale chcete lidi z týmu odměnit a nemáte žádnou další ambici, pak je to ok. Jenže tyto akce nabízí daleko větší potenciál, který se IMHO málo využívá. Například podpořit nové lidi, aby rychleji vpluli mezi stávající. Nebo nastavit komunikaci tak, aby si lidi mohli víc rozumět. Nebo pracovat na posílení vztahů a důvěry v sebe. Nebo otevírat tabu, která v týmu máme, a odčerpávají nám energii. Tabu vždycky odčerpávají energii. Nebo otevřít citlivá témata, která jsou všude, všude působí jak nášlapný miny a místo toho, aby se s tím pracovalo a snažilo se to otevřít a deaktivovat, většina firem volí taktiku nenápadně kolem toho chodit a doufat, že to nebouchne. Bouchne!

Často se děje ještě zklamání, které přinese rozčílení a rozhodnutí: „Už nikdy nebudu žádnou takovouhle taškařici pořádat. Nic to nepřineslo.“ Proč se to děje? Protože šéf chtěl změnu, investoval do toho hodně času a peněz. A ono to nefungovalo! Jak to? Protože zvolil špatné nástroje, nebo nemluvil s těmi, kteří akci připravovali dost otevřeně. Nebo chtěl příjemný čas, který vyřeší nepříjemné věci. Těch důvodů může být spoustu. Ale jasné je to, že když chcete postavit rodinný domek, tak nebudete kupovat skluzavky a trampolíny a další věci, které jsou potřeba do zábavního centra. Proč se to děje při investování do teambuildingů? 

A teď k tvorbě samotného teambuildingu. Je to jako se vším, co má za něco stát. Když jste třeba kuchař, tak nejdřív musíte vědět, co chcete vařit. Pak mít všechno, co k tomu potřebujete. Nakonec to ochutnáte, dochutíte a podle toho, jak to chutná ostatním zjistíte, jestli se povedlo. U teambuildingu musíte vědět cíl akce. Stojí to za to se nad tímhle dost zamyslet. Možná udělat i nějakou analýzu. Prostě se pořádně připravit a pak dobře nadefinovat. Podle toho pak vybrat co nejvhodnější nástroje, jak toho dosáhnout, nebo se přiblížit představě. Příklad: Lidi v týmu spolu málo komunikují. Běží drby a vůbec je to takový divný. Takže jdeme pracovat na lepší komunikaci. Tady to bude práce asi na delší dobu. Je to jak rekonstrukce baráku. Výlet do sklípku není vhodný nástroj, protože se prohloubí možnost drbat, střelnice ne, protože se pracuje individuálně atd. Je potřeba možná velmi citlivé vedení a kurz postavený na míru. Nemusíte to umět udělat, jsou lidi, co se tím zabývají dnes a denně. Jen musíte vědět, co opravdu potřebujete a domlouvat se s nimi, jestli tu potřebu jsou schopni naplnit.

 

UČENÍ JE SEBEROZVOJ

To si myslím. Myslím, že mezi slova učení a seberozvoj se může dát rovnítko. Každé dobré učení člověka rozvíjí. A když je dobré, tak se jedná i o sebepoznání. A jsme tedy zase u osobnosti.

Nicméně k učení využíváme ve formální výuce jen zoufale málo možností. Z celého člověka si většinou vezmeme jen mozek a z toho jen levou polovinu. Levá polovina mozku je skvělá a je moc dobře jí umět používat. Umí počítat, hledat souvislosti, třídit, nacházet kauzality a mnohem,  mnohem víc věcí.

Je jen trochu škoda, že se úplně se stejným zápalem nerozvíjí druhá polovina mozku. Ta pravá. Kreativita, fantazie, představivost, tvorba, umění. Svět potřebuje čím dál více kreativních řešení a to se dá naučit. Musí se prostě jen cvičit i ta druhá polovina.

Byl jsem fascinován seriálem o Einsteinovi. Nejvíc mě zaujal fakt, že on si ty věci, které přinesl světu, uměl nejdřív představit. A až pak svoji představu ověřoval matematicky / fyzikálně. Kdyby neuměl skvěle používat svou pravou polovinu mozku, tak by nikdy nebyl tak známým vědcem.

A pak je tu tělo. Věc, se kterou se potýkáme téměř denně. Každý den je trochu jiné. Vpisují se do něho všechny životní zkušenosti. Pocity nejsou jen v mozku, ale dějí se skrze tělo. Navíc, když umíme své tělo používat, může být i náš mozek aktivnější, výkonnější, kreativnější. Můžeme se cítit v životě lépe, sebevědoměji. Můžeme navazovat snadněji vztahy a lépe komunikovat. Proč se tak málo učíme pracovat s vlastním tělem?

Nedávno jsem vedl kurz pro učitele z Waldorfské školy. Líbilo se mi, co všechno vědí. Například to, že když dítě nemá rozvinutou dobře jemnou motoriku, půjde mu pravděpodobně daleko hůř matematika a fyzika. Neví, jak tyto věci spolu souvisí, ale ví, že souvisí. Podobně je to s vnímáním rytmu, což je primárně tělesná zkušenost (až pak se to člověk učí počítat, ale stejně zapojuje nohu nebo nějakou část těla.) Vnímání a práce s rytmem velmi úzce souvisí komunikací.  

 

APLIKOVANÁ IMPROVIZACE

Jak s tímhle vším souvisí aplikovaná improvizace? Celkem hodně. Hned se k tomu dostanu. Za chvíli budu vyprávět věci, u kterých se možná budete divit tak moc, že budete mít obočí až na zádech. Abych ty věci mohl obhájit, říkám, že mě to živí. Potkávám se s lidmi buď jako herec – improvizátor nebo jako dramaterapeut nebo jako lektor kurzů na různá témata. Tyto kurzy mají vždy společné to, že na nich čerpám z divadelní improvizace a to pak aplikuju do kontextu, který je zrovna nasmlouván. Tedy. Neopírám se čistě o teorii, ale o to, co tak několikrát týdně vidím na vlastní oko. Vlastně je to takhle. Tenhle blog vzniká proto, abych si ty zázraky, které vidím při práci nějak schroustal a nějak pěkně zobecnil.

Musím říct, že ať se pohybuju v jakékoliv výše zmíněné roli, tak se velmi intenzivně potkávám s osobnostmi, včetně té své, se skupinovou dynamikou, vztahy, komunikací a tím vším, co k tomu patří.

Protože není možné obsáhnout všechny role a o všech psát tak, aby to nezabralo dalších aspoň pět stránek, zaměřím se na aplikovanou improvizaci.

Ze všeho nejraději mám, když můžu se skupinou lidí pracovat delší dobu a děláme na něčem, co ty lidi pálí a jdeme na to přes aplikovanou improvizaci. To se pak dějí věci. Lidi si většinou říkají, co potřebují k tomu, aby spolu mohli lépe vycházet. Nastavují se pravidla komunikace, tvoří se prostor, kam se mohou nosit nejen pracovní, ale i vztahová témata atd.

Ukážu vám, jak to funguje na jednom velmi jednoduchém cvičení. Aplikovaná improvizace, stejně jako mnoho a mnoho dalších přístupů pracuje s fenoménem hry. Hra je skvělá v tom, že nabízí „svět jako“ nebo „jakoby“. To znamená, že se tam můžou věci zkoušet na nečisto a tuhle zkušenost pak přenést do reality všedních dní. Celé to tvoří bezpečí, ve kterém se člověk může zahlížet jinak, nově a zkoumat i trochu nebezpečné věci.

Cvičení „Zrcadla“ se dají hrát na milion dvě stě tisíc způsobů. Vyberu tenhle: Pracuje se ve dvojicích. Jeden člověk je jakoby před zrcadlem a druhý má za úkol dělat všechno, co vidí tak přesně jak dokáže. Být zrcadlem toho prvního. Po nějakém čase se ve dvojici vystřídají ve vedení a po dalším čase si najdou někoho jiného do dvojice. Easy peasy.

Co se týče mé osobnosti, můžu sledovat, jak se při tom hodnotím? Jde mi to? Nebo kontrolora nechám stranou a prostě si hraju?

Jak se u toho cítím? Je to trapný? Je to radost? Atd. Emoce jsou pořád stejné nebo se mění? Umím si jich vůbec všimnout? A pojmenovat? A kde se objevují v těle?

Co potřebuju udělat sám se sebou, aby se mi hrálo dobře?

Je mi lépe v roli, kdy vedu nebo kdy jsem vedený? Dělám to druhému snadné nebo ho vedu do výzev?

Jaké jsou moje hranice? Atd.

Co se týče vztahů, můžu sledovat, jak mi to s kým plyne? Koho pohyb je pro mě čitelný a snadný a s kým je to pro mě složitější? Jak u koho stojím blízko? Kdo mi voní? Co potřebuju od partnera, abychom mohli hrát? Jsme schopni očního kontaktu? Jak moc je tento typ setkání pro nás intimní? Atd.

Je jasné, že tohle cvičení se nedává jako první v kurzu. Je součástí nějakého většího celku a procesu. Nicméně jsem na něm chtěl ukázat, že na pár pohybech a minutách má skupina mnoho materiálu, který je možný v reflexi zpracovávat. Učit se a rozvíjet a to nejen svoji osobnost, ale i to, jak funguju v kontextu dalších lidí. A co si budeme povídat, tohle je vždycky spojitá nádoba.

 

ZÁVĚR

Starejme se o vztahy, nejen v práci. Je to základ, na kterém závisí úspěch firmy. Není pravda, že se dějí samy. Fungují trochu jako domy. Když je dům dobře postavený, dobře se tam žije, může se všude chodit. Když ne, tak se tam špatně žije. Když se pro vztahy a jejich dynamiku neudělá dobrý prostor, přestože se mnohdy nejedná o nic hmatatelného, odráží se to všude. O dům je potřeba taky pečovat a upravovat ho podle potřeb lidí, kteří v něm žijí. Každý, kdo měl malé děti, tak ví, jak se byty mění. S péčí o vztahy je to stejné. Nástroje na to jsou. Lidi, co s tím umí pomoc taky. Starejme se o své týmy.

HOUSKY NA KRÁMĚ:

Kurzy aplikované improvizace do firem:
www.improvision.cz

Seberozvojové a herecké kurzy improvizace pro veřejnost
www.paletaci.cz

Individuální a skupinová dramaterapie
www.tomasjirecek.cz