POVÍDKA III.: JAK JSEM SE DOSTAL DO UČENÍ

 MÁM OBĚ RUCE LEVÝ. Už mi to začalo vadit, a tak jsem si říkal, co bych se rukama mohl naučit. Čím jednou budu moc bejt užitečnej, až budu mít ženu a děti? Vzpomněl jsem si na tátu, jak vařil. Miloval to. Když jsem byl malej, byl jsem jim v kuchyni fascinovanej. Poslouchal rádio, nalil si pivko a byl šťastnej. Jeho guláš byl nejlepší na světě. Vařit bych se mohl naučit! Rozhodl jsem se. 

Hodně času jsem strávil na maloměstě. Tam se ví, jak se v jaké restauraci vaří a kdo to tam dělá a jak. Chodil jsem na pivo s klukama do jedný legendární trojkový hospody, do Orla. Jako všichni kluci z města. Sedávalo se tam na pískovcových schodech a tlachalo se o všem možným. Pivo se podávalo z okna. A taky tam měli nejlepší klobásu pod Sluncem. 

Chodíval tam taky Kuchař a jeho kámoš Šťoural a další kumpáni. Seděli u stolu, balili cigárka a do tabáčku přimíchávali trochu trávy a hráli kostky o pivo. Jak to v takové knajpě bejvá, tak chvíli sedíte tu a chvíli onde. A já jsem s Kuchařem sem tam prohodil slovo. Zjistil jsem, že vaření ve svý restauraci miluje jako ho miloval táta doma. Je to pro něj umění. Nešidí to. Dál se vzdělává u kluků, co mají Michelinskou hvězdu. A hlavně je to flegmatik, takže by po mně hned nemusel hodit pánvičku nebo zasáhnout sekáčkem. 

“Vem mě k sobě do učení.”říkával jsem mu na půl vážně a na půl s nadsázkou a usrkával jsem pivo. “To víš, že jo.” Smál se nahlas Kuchař a hodil kostkama. “Ty? Do kuchyně?” Chechtal se Šťoural. 

Jednoho letního dne jsem spěchal kolem tý knajpy. Bylo vedro a dusno před bouřkou. Měl jsem obrovskou chuť na pivo. Na druhou stranu jsem měl rozdělanou nějakou práci a spěchal jsem domů. Před hospodou seděli na lavičce pro štamgasty Kuchař a Šťoural. Volali na mě, ať si dám s nima trochu zlatavého moku. “Ne, ne, dneska ne.” Zamával jsem a šel jsem dál. Jenže mi to nedalo a dal jsem na osud. Vytáhl jsem z peněženky korunu, kterou vždycky házím, když to nechávám na vyšších silách. Bohu, Vesmíru nebo tak. “Když padne panna, jdu domů, když orel, tak Orel.” Určil jsem si rychle pravidla. Padl Orel. 

“Čau kluci, dám si s váma teda jedno.” Objednal jsem si u Krásný servírky pivo a tu nejlepší klobásu. Na stole před Kuchařem a Šťouralem ležela malá kovová kulatá krabička. A vedle ní něco jako nemocniční stříkačka, ale menší a celá černá. “Co to je?” Zajímalo mě. “Tabák a buchna.” Odpověděl Šťoural. Kuchař hned vzal “buchnu”, otevřel krabičku a naplnil ji tabákem. Pak to všechno nacpal pod ret a tam pomocí pístu na “buchně” zanechal obsah žvýkacího tabáku. “Áááách.” Byl spokojenej. “Dej si taky. Nic ti to neudělá. Je to slaboučký. Na severu si to dávaj všichni chlapi.” Tohle nebylo nic pro mě. Značnou dobu jsem nabídky a jejich přemlouvání odmítal. Zároveň jsem si pomalu začínal uvědomovat, že tady se lámou ledy. Buď u těchhle kluků budu slaboch nebo hrdina. A jestli je to slabý, tak co? No ne? Nakonec jsem si dal.

Začal se se mnou točit celej svět a bylo mi špatně jako nikdy v životě. Zvedl jsem se a zapadl jsem do hospody. Jen co jsem zmizel v útrobách chodeb, objevila se ve dveřích Krásná servírka: “Kde je Tomáš?” V jedné ruce držela voňavou klobásku a v druhé čerstvě načepované pivo. Kde bych byl? Na záchodě a zažíval jsem tam něco, co ctěnému čtenáři nechci popisovat detailně. Jen řeknu, že to nebylo nic pěknýho. 

Trvalo to dlouho a vrátil jsem se za kumpánama. Ti už seděli v knajpě, protože venku byla bouřka v plným proudu. “Jé, ty seš zelenej jak zelená, a tu bysme si mohli dát.” smál se Šťoural. “Jo, ale beze mě. To pivo taky nechci, beztak bude zvětralý a dám si vodu. A tu klobásu nakrájej, prosím na kolečka, ať si kluci berou.” Řekl jsem pomalu slabým hláskem Krásný servírce. 

Seděl jsem u stolu. Koukal na to, jak přede mnou mizí moje klobása. Byl šťastnej za ten chladivej vzduch, co přinesla bouřka. Snášel blbý vtipy kluků a čekal jsem na svoje tělo, až se mu udělá trochu líp.    

Přestalo pršet. Kuchař se zvedl. Zaplatil. “Klobásu beru, když jsem ji skoro celou sežral.” A zavřeli se za ním dveře. Po chvilce se vrátil. “Tak zejtra ráno v 7 přijď do kuchyně, jestli chceš.” www.tomasjirecek.cz