Poetry II.

Nemám svýho holiče.  (Nikdo teď nemá.) Chtěl bych ale někoho takovýho, kdo se zeptá: “Tak jak to dneska bude, pane Tome? Jako obvykle?”  Přikývnu. Někoho, kdo mě bude kultivovat. Nůžky, strojky, břitvy, vůně. Však víte.  Tam hastroš, ven fešák. Někoho, kdo má ostrý vhledy a voňavý slova. Někoho, u koho by těžký myšlenky a nahromaděnej stres padaly na zem jak vlasy. Však víte. Tam troska, ven o trochu menší  troska.




Miluju ji jak ze svíčkový kančí,
když obývákem tančí.




Vracíme se z procházky parkem.

Jak Kato rapuju a ty do toho tančíš.

Smějeme se sami sobě.

Zaparkovaný auta na nás

šibalsky poblikávají,

poprchává.

O pár kilometrů dál

voda přejela krajinu

jak válečná fronta. A byla pryč.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Názor není fakt, ale má svou sílu

Obrázek
Mám tři velké názory.  Je to něco, o čem jsem velmi přesvědčen. Uvědomuji si, že přesvědčení je něco jako víra, maják. Možná to nemá tak pevné vědecké základy, ale člověka to stejně dost ovlivňuje. Dokonce na základě přesvědčeních dělá rozhodnutí. Nebo se skrze svá přesvědčení kouká na skvět jakoby skrz brýle. Já věřím v tohle: Osobnost je nejdůležitější nástroj člověka.  Vztahy jsou základem dobré práce.  K  učení a rozvoji využíváme jen omezené možnosti.   OSOBONOST JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ. Respektive osobnost je nejdůležitější nástroj člověka. Základ. Bazal. Bez toho se můžeme učit dovedností, kolik chceme, ale nebudeme je buď moct využívat vůbec anebo s nimi budeme zacházet chybně. Vezměte si takovou zpětnou vazbu. Je to komunikační metoda, která má svá pravidla a když se dobře používá, začnou se dít malé zázraky. Nemůžu dát ale správnou zpětnou vazbu, pokud neumím rozpoznat a pojmenovat svoje pocity, protože je to součást té metody. Tím pádem střílím už trochu vedle a celé to
Další informace

PSTRUZI

Obrázek
Otevřeným oknem proudil vzduch jednoho z těch pěkných teplých jarních dní do lokálu. A přesně pod tímhle oknem už seděla většina štamgastů u svého stolu v hospodě U Slunce. Opozdilci se šourali a usedali na svá místa. Lojzík - místní vrchní, čepoval pivo jak PámBů a už jen podle toho, jak kdo přicházel, věděl, co má donést. Jestli jen pivo, nebo rovnou i rum, případně utopence. V týhle hospodě se i vařilo. A báječně. Ale k tomuhle stolu šli nanejvejš ty utopenci. Lojzík měl ty dědky rád. Hudrovali, ale byla s nima sranda. “Kde je Jarouš?” ptal se Lojzík osazenstva, když nesl druhý tác piv a Jaroušova židle byla pořád prázdná. Dědci krčili rameny. Za chvíli se rozrazily dveře a v nich stál Jarouš. V jedný ruce prut, v druhý plátěnou tašku, na hlavě kloubouček s rybářskýma háčkama. „Lojzíku, mám žízeň, takže mi sem přihraj rovnou dvě piva a jednoho ruma,“ halekal bodrý šedesátník přes celej lokál. „Tady se to nese. Copak dneska slavíme?“ usmíval se o pár okamžiků později Lojzík, když pok
Další informace

Možná příjde i Babiš

Obrázek
Vlaky  Už je to konečně zase tady! Sedím často ve vlaku a jezdím z workshopu na dramaterapii a z té na představení a z toho na natáčení. Spousta lidí, spousta inspirace, krásy, setkání, hloubek. Mám z toho obří radost. Druhá stránka mince je, že jsem někdy vyždímanej jak houba na tabuli v páté třídě ve škole v Osíku. Ale to se dospí.  Cestování vlakem s sebou nese tak krásný rozpory, který se snoubí jak symbol jin-jangu. Jak lidské nitro. Jedna strana vlakové dopravy nabízí zpoždění způsobená výlukami na trati, kterých je teď jak hub po dešti. Tenhle způsob dobrodružství mě ani zdaleka nenaplňuje radostí, za to frustrací a stresem. Na druhé straně kupé nabízí takový speciální čas. Čas na čumění z okýnka, přemítání, čtení, reflektování, přípravy. A tenhle čas mám moc rád .  Čas ve vlaku, četba knihy Tomáše Hajzlera: Dobrý život v konzumní společnosti, několik odvedených kurzů a mnoho rozhovorů s moudrými lidmi s sebou přináší tuhle skromnou úvahu, která nemá být řečením toho, jak věci j
Další informace