Jak Tomáš?

KDYŽ JSEM SI POTŘEBOVAL ODPOČINOUT nebo měl čas, tak jsem se objevil na dopoledne v Kuchařově kuchyni. V kuchyni jejich rodinné restaurace. Koukal mu pod ruce a hodně se ptal. Snažil jsem se moc nepřekážet a něco udělat.  Začaly vznikat naše fórky, kterým jsme se smáli jen my dva. Hezky jsme to roztáčeli a já jsem obdivoval umění kulinářské ještě víc, než před tím.  “Zdar vole, tohle je moje Máma. Mami, tohle je učeň, o kterým jsem ti říkal. Tomáš.” To  dopoledne u Kuchaře bylo jiný. Fórky byly. Ale na moji adresu. Od Maminky. “Pěkně to krájíte, tak precizně. Jen, nejste trochu pomalej?” Křečovitě jsem se usmál. Kuchař se smál nahlas a pokyvoval hlavou. Měl pocit, že si s Mámou skvěle rozumíme. “Krájíte už rychleji, ale jsou to velký kousky, to do polívky nemůžeme dát.” Smála se. Taky jsem dělal, že se směju.   Dvakrát je to jako humor, ale po dvacátý poznámce mi už trochu dost tekly nervy. Jestli toho hned nenechá, tak… Podíval jsem se na kudlu, co jsem držel v ruce a hlavou mi prosvi

  MÁM OBĚ RUCE LEVÝ. Už mi to začalo vadit, a tak jsem si říkal, co bych se rukama mohl naučit. Čím jednou budu moc bejt užitečnej, až budu mít ženu a děti? Vzpomněl jsem si na tátu, jak vařil. Miloval to. Když jsem byl malej, byl jsem jim v kuchyni fascinovanej. Poslouchal rádio, nalil si pivko a byl šťastnej. Jeho guláš byl nejlepší na světě. Vařit bych se mohl naučit! Rozhodl jsem se.  Hodně času jsem strávil na maloměstě. Tam se ví, jak se v jaké restauraci vaří a kdo to tam dělá a jak. Chodil jsem na pivo s klukama do jedný legendární trojkový hospody, do Orla. Jako všichni kluci z města. Sedávalo se tam na pískovcových schodech a tlachalo se o všem možným. Pivo se podávalo z okna. A taky tam měli nejlepší klobásu pod Sluncem.  Chodíval tam taky Kuchař a jeho kámoš Šťoural a další kumpáni. Seděli u stolu, balili cigárka a do tabáčku přimíchávali trochu trávy a hráli kostky o pivo. Jak to v takové knajpě bejvá, tak chvíli sedíte tu a chvíli onde. A já jsem s Kuchařem sem tam prohod

Nemám svýho holiče.  (Nikdo teď nemá.) Chtěl bych ale někoho takovýho, kdo se zeptá: “Tak jak to dneska bude, pane Tome? Jako obvykle?”  Přikývnu. Někoho, kdo mě bude kultivovat. Nůžky, strojky, břitvy, vůně. Však víte.  Tam hastroš, ven fešák. Někoho, kdo má ostrý vhledy a voňavý slova. Někoho, u koho by těžký myšlenky a nahromaděnej stres padaly na zem jak vlasy. Však víte. Tam troska, ven o trochu menší  troska. Miluju ji jak ze svíčkový kančí, když obývákem tančí. Vracíme se z procházky parkem. Jak Kato rapuju a ty do toho tančíš. Smějeme se sami sobě. Zaparkovaný auta na nás šibalsky poblikávají, poprchává. O pár kilometrů dál voda přejela krajinu jak válečná fronta. A byla pryč.