17. listopad okem třicátníkovým


Když padala Berlínská zeď a s ní se hroutil i komunismus, tak mi byly 4 roky a nic moc si z té doby nepamatuju. Respektive. Myslím, že jsem měl jiné starosti. Možná důležitější. S čím si hrát? Udejchám hry, který jsme hrály s podobně starejma dětma u nás na vsi na “sídlu”? Nebo si někde ustelu zmodrám a usnu? O rok později mě čekala první operace srdce. 


V současnosti se mimo jiné živím jako lektor. Kromě improvizace, seberozvoje a měkkých dovedností, si dělám s účastníky kurzů výlety do historie. Převážně té novodobé. Té, která ještě zvedá lidem obočí, hlas nebo je zvedá ze židle. Při vedení kurzů pro Post Bellum nebo pro Východočeském muzeu si uvědomuju jednu věc. Často o tom debatujeme s dětmi nebo mladými lidmi. Jde o to, že velké dějiny, režimy, zákony, postoje politiků atd. mají vliv na obyčejné životy. Zákony jsou prostě pravidla hry. A ta hra jménem život se hraje buď snadněji nebo hůře. 


Demokracie a svoboda se dávají vedle sebe. Pro někoho to mohou být synonyma. A demokracie se staví do protějšího rohu s komunismem. Logicky s historickou zkušeností naší země. Ale pěkně popořadě. 


Demokracie vs. svoboda


V roce 1887, tedy dost dávno, napsal John Dalberg-Acton v dopise Mandellu Creightonov jednu věc, která podle mě definitivně platí. “Moc korumpuje, absolutní moc absolutně korumpuje.” Zdá se, že na totalitních systémech to je vidět. Je to vidět i dnes na politické scéně, kdy vrcholní politici chtějí, co největší moc, tedy vliv. Je to přitažlivý. 


Parlamentní demokracie by měla proto fungovat mimo jiné i na dělbě moci, aby byla zaručena svoboda. Velmi zjednodušeně politika by měla být oddělena od soudů a obojí od médií. Média by měla šťourat a vrtat a ukazovat, kdekterý šlendrián. Prostě dělat kromě informací také dobrou investigativu. Aby si lidé pak mohli udělat obrázek, koho volí. 

U nás na vesnici, to je jednoduchý. Když někdo lže nebo krade nebo nedělá svoje řemeslo poctivě, tak k takovému člověku každý zaujme nějaký postoj, ale rozhodně se nestane starostou. Myslím, že by to mělo být podobné i ve vyšších patrech politiky. A to se musíme nějak dozvědět. Leč, to se smazává v moment, kdy největší média vlastní premiér. V Mladé Frontě, která byla známá svojí investigativou už tenhle žánr nenajdete, protože tam prostě není. Tedy i dnešní doba má své. A svoboda je velmi křehká. Drobnostmi o ni můžeme podle mě zase přijít. Jednoduše tím, že necháme, aby moc byla kumulovaná. A to se teď opět děje.    

Svoboda vs. Člověk


Ještě jinak svoboda s sebou nese vždy i odpovědnost. A zdá se mi, že tu se teprve jako společnost učíme. Jak psali v Respektu. V 90. letech to byl večírek, po kterým přichází kocovina. A tuhle kocovinu možná teď zrovna zažíváme. A nemyslím tím jen Česká republika, ale i ostatní země bývalého východního bloku.


Klasické dělení svobody je svoboda od a svoboda k. Svoboda od toho, co nechceme. Vymezit se. Ukázat, co není pro mě. Svoboda k tomu, co chceme, co je podle nás správné, co má být jinak. 


Zdá se mi, že jako společnost jsme ještě hodně ve svobodě od. Hodně lidí ukazuje prstem na to, co nechce. Ale jak by to mělo být, tak to dělá jen málokdo. A jsou pak za to ne kritizováni. Kritika je dobrá, pokud je konstruktivní, ale dehonestováni. A to už není v pořádku. 


Aby člověk mohl udělat svobodné rozhodnutí, tak to není vždycky snadné. A volby takové rozhodnutí jsou. Jednou z věcí pro svobodné, tedy odpovědné rozhodnutí, jsou dobré a ověřené informace. Obávám se, že stejně jako reklama, tak politický marketing, či média, která vlastní politici, nebo hráči, jež jsou na politiky navázaný, tvoří posunutý obrázek. Tedy nemáme relevantní informace, a tak ani volba nemůže být úplně svobodná. Někdy chybí zasazování faktů do kontextu a v poslední době v rámci zachování nestrannosti dostávají mediální prostor lidé, kteří lžou. Lež ale není názor. Lež je lež. A zdá se, že je stále dobrým nástrojem, jak ovlivňovat lidi, strach, strašení. A jsme tam, kde jsme byli před několika odstavci.   


Je možné se na to koukat ještě odjinud. Nedávno jsem dokončil dramaterapeutický výcvik. Konkrétně metodu Developmental transformation, tedy Vývojové proměny. Tento přístup je založený na teorii nestability. Nestabilita je něco, co lidi zúzkostňuje, přináší nepříjemné pocity, obavy atd. Tento terapeuitcký přístup říká, že není možné zmírnit nestabilitu, ale strach z nestability. 


Svobodná společnost s sebou nese také takovou nestabilitu. Jenže my chceme stabilitu, cítit se bezpečně, mít jistoty. Proto velmi snadno dáváme hlasy lidem, kteří nabídnou, jak stability dosáhnout za trochu té svobody. A tak v jistém ohledu se totalita může zdát stabilnější, než demokracie. Jen cena té iluze je velmi drahá. 


Demokracie vs. Komunismus


Oproti minulému režimu tu svoboda určitě je. Podle toho, jak se teď vrtám v historii a v příbězích lidí, kteří minulý režim zažívali, tak je to opravdu jiné. Věci, které pro moje rodiče byli normální, tak by na to dnešní mladí koukali a říkali by si, že to není možné. Mluvím třeba o kádrových posudcích nebo o tehdejším Pionýru. Takové ty situace, kdy celá třída složila pionýrský slib jen Pepík ne, protože jeho táta byl proti režimu. Nevím, jestli jste zažili na základní škole, že jste jiní. Není to nic moc. O to hůř, když to vytváří režim. Trest pro celou rodinu. 


Taky se mi vryla do hlavy situace, kdy jsme s mojí dívkou cestovali někde vlakem. Už jsme byli unavení. Za sebou pěknej celodenní výšlap v Orlických horách. Do toho přišla ještě výluka, takže nějaké přesedání do autobusů. Narváno a já věděl, že moje děvče potřebuje sedět a tak jsem hodně makal na tom, aby to tak bylo. Pamatuju si, jak jsem měl nastražený oči a hledal příležitost. Nakonec jsme seděli oba.Odpočinek. Hlavou mi šlo, jak mi na ní záleží a jak potřebuju, aby byla v pořádku a bezpečí. A hned mi naskočilo vyprávění jednoho pamětníka o Palachově týdnu, kdy pořádkové služby dostali rozkaz, aby byli surovější k ženám. Šlo o to, že tak spíš vyprovokují muže k reakci a budou se do toho moc pořádně pustit. Uvědomil jsem si, že bych byl přesně ten, který skočí na špek. A říkal jsem si, že jsme teď v zemi, kde se snad nic takového neděje. A že být na největší demonstraci na Letné je vlastně příjemné setkání, kde se člověk necítí v nebezpečí. 



Po lamentaci

A tak po téhle lamentaci se ptám, jak by asi vypadal můj život, kdyby Komunistická partaj vládla v Česku i v roce 2019? Dost možná jinak. Nevím jak a ani si to neumím nakreslit uvnitř mé hlavy. Jen tuším, že věci, který mě zásadně ovlivnily, ty bych  minul, protože by buď neexistovaly nebo se s nimi potýkat by bylo o hubu. Nebo by někdo prudil. A co si budeme povídat, nejsem hrdina. Jen namátkou: skautování, studium na teologické fakultě, kapela, divadelní improvizace, desítky zahraničních lektorů, dramaterapeutický výcvik za účasti terapeutů z USA a Kanady, psaní básniček a tak dále. Prostě by to byl špatný kádrový profil.  Teď většinou dělám, co mě baví, mám to rád, s lidmi, který mám rád a myslím, že jsem tak prospěšnej společnosti. Ve většině mé práce je svoboda, tvořivost a vyjádření velmi důležitá. A tak jsem rád, že mi nikdo moc neokopává kotníčky, i když je pravda, že bych si dokázal představit ještě větší podporu ze strany státu, ale to by byla zase jiná písnička.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pýcha a předsudek, jenže jinak

Na pouti