Být šťastný je bullshit



Možná se mýlím a hodně zobecňuju a zjednodušuju. Nicméně zvu k úvaze. Pojďme vést dialog. Bavit se o věcech. Tak se můžeme učit, dozvídat se a možná být opravdu šťastnější, i když je to bullshit.


Pocit štěstí samozřejmě není bullshit. Ale myslím, že jsme uvěřili v to, že máme být šťastný každý okamžik života. Když to tak není, nejsme v pořádku. Říkám tedy, že víru v něco většího, třeba Boha, jsme vyměnili, aspoň do jisté míry, za víru v pocit štěstí. A to, podle mě, i lidé z různých církví, se kterými se bavím. Naprosto tomu rozumím, protože to mám stejně. Zároveň tohle není blog o tom, že bychom se měli všichni obrátit na víru. Jen chci uvažovat o tom, co když pocit štěstí není zas tak úplně cool.

Co je štěstí?

Pocit štěstí. Co to je? Moudří zenoví mniši říkají, že vnitřní stav. Který se prý dá docílit meditací a pocitem milujícího altruismu, trpělivosti a soucitem. A taky o tom říkají spousta dalších věcí a ještě o více skutečnostech mlčí. Pokud je to takto, nechť. Nemám o čem dál psát. Lidí, co něčeho takového opravdu dosáhlo, a jen si to nenamlouvají, je opravdu málo.

Nicméně kolem sebe vidím, že pocity štěstí jsou spíše dosahovány skrze zážitky. Sbírání prožitků. A to je podle mě ten podstatnej rozdíl. Stav versus zážitek.

Jsem šťastnej při hraní divadla. Jinde moc ne. To nemluví o stavu, ale o něčem jiném. Jedu v tom taky. Jsem sběrač.

Prožitky a zážitky jsou naše vnitřní reakce na to, co se děje venku. Člověk bude vždycky vyhodnocovat, co se mu líbí a co ne. A tak to, kde je, s kým je. ovlivňuje to, jak mu je. Tedy. Jestli je šťastný, nebo ne. A co si budeme povídat, vždycky jdou věci ještě zlepšovat, že jo? Nikdy to není tak úplně akorát. Takže otázka zní, kdo je odpovědný za pocity? I za pocit štěstí?

Věřím ve štěstí

Pokud tedy příjmu to tvrzení, že z toho být šťastný se stala víra, která by třeba v jedné větě mohla znít: Věřím, že každý má nárok a zaslouží si být šťastný, tak vzniká několik problémů v našich hlavách a prožitcích.

Vzniká pak často obrázek, když nejsem šťastný většinu času, tak nejsem v pořádku. Nejen, že jsem nervózní, protože mám schůzku se svým šéfem, ale jsem taky na sebe naštvaný, že jsem nervózní. Nejen, že jsem smutný z toho, že mi umřel pes, ale jsem na sebe i naštvaný, že jsem smutný. Jak z toho ven?

Co když je v pořádku být smutný, nervózní a třeba i naštvaný? Co když tyhle pocity vznikly proto, aby nás chránily nebo nás motivovaly k tomu, abychom na situaci, ve které jsme, reagovali nebo se s ní vyrovnali? Co když je to takhle v pořádku? Co když jsme v pořádku, i když zrovna nejsme v pořádku?

Rozpad vztahů

Když popustím uzdu fantazii a půjdu ad absurdum, tak můžu nabídnout představu, že víra v to být šťastný vede k rozpadu vztahů. Už mě neděláš šťastným, nemůžu s tebou bejt. Rozumím, že je to jednostranný a že jsou vztahy, který je dobrý opustit. Jen si říkám, jestli z toho nevystupujeme moc brzy? Jestli není nutný pro vztah někdy udělat něco, co není zrovna pohodlný? A na základě čeho to celý vyhodnocujeme? 

Hodnoty

A když půjdu ještě dál. Mám pocit, že se ve společnosti proměňují hodnoty. Je občas slyšet, že když je tak šťastnej, tak je to ok. Možná jo, ale možná taky ne. Podle čeho teď hodnotíme situace? Podle čeho poznáváte, že je vaše konání správné?

Já vlastně moc nevím, jak to má být. Jen si kladu otázky. Zkusme spolu hledat odpovědi. Díky, že to čteš a těším se na reakce.

A nakonec, aby svět byl v rovnováze, tak jedno video o štěstí. Pokud jste na tom s Angličtinou jako já, doporučuju zapnout si České titulky


 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zavěšený kafe

Na smrtelný posteli