Paralelní storky - NaŽďár nad Slamzávou

Tak jo. Nakonec jo. Nakonec jsme vyjeli a dojeli do Žďáru nad Sázavou. Moc díky Anet. Včera se tam dělo klání ve slam poetry. Jako růže v poli byl jsem sám mezi mistry v kumštu. Rimmer je dvojnásobným mistrem republiky, Ellen je úřadující vícemistrině a Anatol se umístil na místě třetím. Já jsem se neprobojoval ani do republikovýho finále, který proběhlo v prosinci 2016 v Meet factory. Jsou fakt dobří a mně je velkou ctí, že s nima můžu stát na prknech světa. Třeba Žďárského.  Jel jsem tam pod Zelenou horu umřít za čest. Na růžích si ustlat. Slova byla metána nádherně. Ukořistil jsem si příčku třetí. Ale o tom vlastně nechci psát. Chci psát o paralelních příbězích, které prosvištěly ten večer.

Leč zanechávám tu videa těch třech kumštýřu, abyste se mohli potěšit slovem. 

Rimmer



Ellen Makumbirofa

Anatol Svahilec

Zrušme knihy stížností, je tu novej žánr

Přítel na telefonu Anatol nás ve Žďáru dovedl na místo, který už důvěrně znám z léta, kde jsme byli s Andreou a Karlem na dovolený. Improvision road trip. Měli jsme tam nejlepšího burgera na světě. Myslím, že jich ten večer museli udělat pro lidi, co tam seděli stovky.  Přesto. Něco tak poctivě udělanýho jsem před tím ani potom dlouho neměl. Vlastně ještě neměl. Tenkrát jsem říkal. Chci dělat kurzy jako je tenhle burger. Tak sakra poctivý a dobrý. Na baru jsem se včera seznámil s Alešem, kterej má ten prostor za svůj. Batyskaf. Moc hezkej podnik. Aleš mi říkal, že si na mě pamatuje. Prej jsem jim řekl něco takovýho, že ten večer si začali zapisovat pochvaly na papír. Když jsem tuhle story, mezi druhou a třetí hodinou ráno, v červený felicii, v mlze a mezi zajíci a srnami, vyprávěl Anetě, odpověděla něco v tom smyslu – no jo, všude mají knihy stížností, tady vzniká novej žánr.

Jaroslav Dušek

Seděli jsme po slamu u stolu a povídali si. Rimmer s Anetou rozvjíjeli teorie, že nejsou a dumali nad flow. Já s Ellen jsme měli téma církví, psychologie a synchronicity. Anatol nás do toho všeho lámal na brčko. Zkrátka křižování jak Jejda vlastními koncepty toho, jak ten život jako je nebo není. Vlastně stůl, kterýmu je lepší se vyhnout, pokud si chceš uchovat aspoň zbytky duševního zdraví.

Když jsem zrovna vzpomínal pana Kamila Novotného a to, jak chápu jeho nahlížení na synchronicitu, tedy to, že se kolem nás objevují symboly, které nám mohou hodně napovědět v našem směřování, tak se objevil u našeho stolu chlapík. Nechtěl jsem to říct, ale vypadal tak. Aneta to odpálila první. "Jééé, vy vypadáte jako Jarda Dušek." Nikdo jinej by si k nám v tu chvíli ani přisednout nemohl. Aby byla synchronicita demonstrována, tak otevřel desky se svýma výkresama. Třetí obraz, kterej jsme viděli byl vlk, kterej neměl dokreslený jedno oko a seděli jsme pod obrazem anděla, který měl taky jen jedno oko. "Takhle může, Ellen, vypadat synchronicita." Dovysvětlil jsem na příkladu. Vůbec nemám tušení, co to může znamenat. Naštěstí mám někoho, koho se můžu zeptat. Možná všechno, něco nebo nic.

Tenhle chlapík se nám snažil vysvětlit, že nevypadá jako Dušek. Protože Dušek není moc hezkej a že je úplně někdo jinej. Pak řekl dvě věty (Jaký si to vymyslíš, takový to máš. Rád vyprávím příběhy.) a my jsme všichni věděli, že existujou minimálně dva Duškové.

Resumé

Dělo se toho ještě hodně. Všechny pozdravy od Šárky jsem vyřídil. Setkal jsem se s Pepou, kterej učí na gymnáziu a leží mu v žaludku, jak zvyšovat kvalitu vzdělání a potřeby studentů a učitelů. Pro mě moc inspirativní povídání. Jsem šťastnej a vděčnej, že takový večery můžu žít. Díky za paralelní story, ze kterých vzniká osobní historie každýho z nás a můžou se pak povídat historky.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Aby život mohl být sladší, aneb příběh z Homolky

Zavěšený kafe

Na smrtelný posteli