Musíme tam jednou všichni

Někdy přemýšlím nad tím, jestli svůj život žiju dobře. Vlastně nad tím dumám celkem často. Jsou oblasti, kde si myslím, že mi to celkem jde, a pak je spousta oblastí, kde mi to nejde vůbec. A jsou období, kdy tohle téma je zasutý někde hluboko vzádu v mozku a dělá jakoby nic. A pak jsou období, kdy je naprosto přede mnou otázka: Co to žiješ? Žiješ dobrý život? A jak se to pozná? Neprošvihl jsi náhodou něco? Tohle mi vyběhne, když někdo mi blízký zemře. Odejde. Je pryč.

Zdá se mi, že tohle téma je teď kolem mě nějak víc než jindy. Vlastně asi před půl rokem mi umřela kamarádka, se kterou jsem se před pár lety potkával každý den v práci. Byla to skvělá a výjimečná žena. O několik málo let starší než já. Na počítačové klávesnici psala jen ukazováčky a já si ji za to dobíral. Naše cesty se pak trochu rozešly, ale myslím, že jsme se měli stále hodně rádi. Jen jsme neměli čas na to se potkat. Být spolu. A nějak se stalo, že jsem se nedozvěděl o jejím úmrtí ani o tom, že má pohřeb. Až teď ke mně ty informace přichází. Celkem hodně se s tím peru, protože pro mě opravdu hodně znamenala.

Je to jako, když na vás pořád někdo mává a říká, abyste se stavil na návštěvu.Vždycky je dobrý důvod spěchat. Odpovědět, že příště. A jednoho dne už není ta příležitost se potkat. Prostě zmizí. Ta příležitost zmizí. Je fuč.

Čas neexistuje. Možná ani smrt ne.

Olda vyprávěl, že se mu o ni zdá. Jsou to sny, kdy přichází sem a komunikují spolu. Prý se tam má hezky. Míša zase mluvila o tom, že nedávno viděla na nebi hvězdu, která svítila jinak, než ostatní a proběhl jejím tělem zvláštní pocit. Jakoby se ji dotkla Petra. Občas když prožívám nějakou takovou situaci, tak mi v mozku vznikne text nebo báseň nebo jak to nazvat:

Oldu jsem neviděl

Pěkných pár let

Včera jsme si volali

A jen tím Že jsem ho uslyšel

Jsme spolu zase seděli v kanclu

Pěchovali dýmky tabákem

Kouříš ještě? Zeptal se

Už ne Ty jo?

Já jo

A těšili se Až to zapálíme

Petra ve vedlejší místnosti

Cvakala svýma dvěma prsty

Tak usilovně do klávesnice

Že to bylo slyšet přes zeď

Věděli jsme Že až to zavoní

Nebude se ji to líbit

A staví se Aby nám vynadala

Nakonec jsme se tam všichni

Smáli

Měl jsem živej sen

Že se Petra ještě může občas

Trochu vracet

Podobnej sen jsem měl

Ve kterým jsem se dozvěděl

Že zemře

Má se tam dobře

Já se tady nemám dobře

Chybí mi

A hlavou mi proběhla myšlenka

Že čas možná není

Ani život

Ani smrt

Začátek a konec nemáme ve svý moci. Zpívá Petr Fiala. A co ve svý moci máme? Naplnit ten čas, kterej nám byl danej. Možná. Ale jak? Já si říkám, že je to děláním práce, kterou mám rád, dává mi smysl a je pro ostatní užitečná a potkávám se tam s lidmi, které mám rád, a vzájemně se inspirujeme. Že je to žitím otevřených, hlubokých a dlouhodobých vztahů. Ideálně by to bylo tak, že bych měl na prvním místě sebe, na druhým rodinu, a pak lidi z práce. Tohle teda ještě neumím, jak bych chtěl. Chci třeba častěji říkat lidem, že je mám rád a záleží mi na nich. Chci umět vykouzlit radost z maličkostí. Chci, aby se lidé vedle mě cítili dobře. Chci se umět dobře vztahovat k sobě a ke svým blízkým. Někdy se to daří, jindy méně.

Možná, že ten život beru občas příliš vážně. Prokop vždycky říkal, že tam musíme stejně všichni, tak proč si dělat hlavu. Pořád v Improvision i s Paleťáky dumáme nad tím, jak učit lidi improvizovat. A jak v tom řemesle růst. A jak rozvíjet naše osobnosti. Teď jsme s Paleťáky debatovali o principech, o které se pravděpodobně budeme opírat v našich kurzech a které trochu korespondují s tím nebrat život příliš vážně. Možná, že to pak půjde snadněji. Znáte to, když se člověk hodně snaží, spíš se mu nedaří, než daří. A zní: Hrej si; Měj odvahu udělat chybu; Naslouchej; Říkej ano; Říkej a; Hra; Relaxuj a užívej si zábavu. O těch třeba příště.