Na začátku bylo slovo a to slovo znělo „Ano a…“

Jasně se ví, že improvizace kultivuje několik dovedností. Mezi zásadní řadím komunikaci, tvořivost, práci v týmu, riskovat nebo být flexibilní. Podobně jak Robert Kulhan – profesor z Duke University’s Fuqua School of Business  - si myslím, že improvizace není o komedii. Improvizace je hlavně o reakcích. O tom být absolutně soustředěný na to, co se děje tady a teď.

„Ano a“ je jeden ze základních principů improvizace. K tomu, abychom vytvořili na scéně dobrou improvizaci, musíme tento princip skvěle zvládat. Představte si tu chvíli, kdy stojíte zády ke svému kolegovi a čekáte na ten okamžik, kdy rozhodčí nebo konferenciér řekne: „3,2, 1, hra!“ Víte jen téma, které vám zadali diváci. Taky víte, že hrajete nějakou kategorii a víte, že na vás kouká sto nebo víc lidí. Tedy stojíte zády ke svému partnerovi a čekáte. Potí se vám dlaně. Srdce bije jako šílený. Nemáte nic. Jen pár vteřin na to, abyste vymysleli něco. Cokoliv.  Fajn. Máte nápad. Skvělej nápad. Budete kosmonautem. Otočíte se a váš herecký partner řekne: „Johne, projedeš se se mnou na koni?“ V hlavě to valí. Jak jako na koni? Vždyť já jsem kosmonaut…Teď přichází dvě možnosti. Buďto nápad odmítnete: Ne, já jsem kosmonaut. A tím scéna padá. Nebo nápad přijmete a řeknete. „Ano.“ Přidáte „a“ mohli bychom se cestou stavit k Mary Lou. Společně tvoříte. Je trochu obtížné se vzdát svého skvělého nápadu, když stál tolik sil. Chce to jen trochu tréninku a dokonce se váš nápad dá do improvizace zahrnout později.

V jednom z TEDx videí, které se jmenuje Cesta improvizace, Dave Morris představuje improvizační principy. „Ano a…“ princip ukazuje od 5:20. V podstatě naučí diváky, aby mu odpovídali ano. A pak pokračuje: „Chcete slyšet příběh?“ „Ano.“  A nádherný příběh se začne rozvíjet. Skutečně to stojí za vidění. Ve druhém sledu Dave poprosí diváky, aby na každou jeho otázku řekli ne. „Chcete slyšet příběh?“ „Neeee.“ „Ok, tak ne. To je v pohodě.“ Z toho potenciálu, který zde byl, se nestalo vůbec nic. Mohlo za to jediné slovo: ne.


„Ano a…“ princip je tedy velice dobře použitelný v komunikaci. Svého partnera posloucháme, dáváme mu to najevo tím, že jeho slova přijímáme souhlasným ano a jeho myšlenky a nápady ještě rozvíjíme. Zkuste si představit komunikaci s někým, kdo vás odmítá nebo s někým, kdo vás naopak přijímá. S kým se budete bavit radši? S kým tedy budete radši spolupracovat a vymýšlet nové věci? 

Při čtení knihy Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, jsem pochopil, že „ano a“ princip může jít ještě mnohem dál, než jsem do této doby doufal. Aldort je dětská terapeutka. Zde mimo jiné upozorňuje na to, jak moc je důležité, aby vztah mezi rodiči a dětmi byl plný respektu, důvěry a bezpečí. Zdá se, že není zas tak jednoduché toho dosáhnout, protože občas ve vztahu k dětem reagujeme v afektu nebo neumíme zvolit ta správná slova. A tak místo, aby děti rostly ve svobodné, sebevědomé a láskyplné lidi, potkávám dospělé, které se bojí vyjádřit. Mají tedy strach a nejsou sami v sobě svobodní.  Naomi píše, abychom respektovali dětská rozhodnutí. Myslím, že bychom se měli naučit respektovat i rozhodnutí dospělých (pokud pro nás nejsou nebezpečná), přestože s nimi nejsme třeba úplně v souladu. A respektovat i svá rozhodnutí, svoji jinakost. Zdá se, že princip „ano a“ nám v tom může hodně pomoc. Pomoc v pochopení záměru.

Noemi Aldort ve své knize píše: Respektujte dětská rozhodnutí a jejich volby, pokud jsou bezpečná. Pokud oponujete tomu, co si dítě vybralo, neberete v úvahu jeho rozhodnutí nebo vnucujete své, bude mít pochybnosti a nejistotu o sobě. Namísto toho začínejte slůvkem „ano“, a to vás pak „nutí“ nalézt podporující odpověď. „Ano, chceš trhat knihy. Tak tady máš pár časopisů, ty můžeš roztrhat.“ Nebo „ Jasně, rád/a si hraješ s igelitovou taškou na hlavě. Tak tady máš papírovou. Je bezpečná a navíc si můžeš vystříhnout dírky pro oči, abys viděl/a.“ Dokonce, i když není možné, aby dítě dělalo, co chce, řekněte „ano“ jeho záměru. „Ano, vidím, jak tě baví zlobit sestřičku. A řekneš mi proč?“

Ne jako „ano a“ princip. Viděli jste Yes Mana? Hodně jsem nad tím filmem přemýšlel. V první části Jim Carrey na všechny nabídky odpovídá ne. Pak se mu stane taková zvláštní věc, že dostane leták od svého bývalého spolužáka a postupně přijímá výzvu na všechno odpovídat ano. Absolutně na všechno. Jeho život se dramticky mění. Zkouší, co nikdy nezkusil. Zamiluje se. A to ho postupně přivede zpátky ke slovu ne. Jedna zásadní věc je ale jinak. Jim Carrey si vybírá ano nebo ne tak, aby vždy říkal svému životu ano. To je to, o co jde. Tady je základ „ano a“ principu. Říkat svému životu ano. A pokud možno říkat i ano životu lidem kolem sebe.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zavěšený kafe

Na smrtelný posteli

Být šťastný je bullshit