Buď nerozumný

Bude na tomto světě vždy existovat mnoho tajemství, která nebudeme schopni vyřešit pouze pomocí rozumu, žijeme ve světě, kterému je možné do jisté míry (nikdy asi úplně) porozumět kombinace intuice, rozumu, zkušeností a emocí. To píše Tomáš Sedláček ve své knize Ekonomie dobra a zla.

Zdá se mi, že tyhle všechny aspekty má lidská bytost. A nejspíš ještě mnoho dalších, který teď neumím pojmenovat. Domnívám se, že všechno to potřebujeme k tomu, abychom se mohli dobře rozhodovat, správně reagovat na situaci nebo prostě jen rozuměli sami sobě a tedy i tomu, co se děje okolo nás. Co je to ta intuice, rozum, zkušenost a emoce? Rád bych se na tyhle věci kouknul trochu víc zblízka. Ale jen trochu. Nejspíš bude o všem napsáno už haldy knih. Zajímá mě, jestli a jak tu věc používáme v životě. Tím myslím jak osobní, tak pracovní život. Nerad to odděluji, protože je to pořád jeden život. A zda a jak se tyto věci učíme? Nebo učíme kultivovat? Nebo jestli se dají nahradit a do jaké míry?

Být jenom rozumný je nerozum

Rozum. Ten se moc hodí. Když se člověk chová rozumně, tak se většinou nemůže nic stát. Všechno je bezpečné. Tolikrát se mi to už vyplatilo. Je fajn mít svoje rozumné chování, svoji komfortní zónu, kam se člověk může vracet. Řekl bych, že je to nutné. Někdy se děje, že nás rozum brzdí v tom udělat správné rozhodnutí. Protože to není vůbec rozumné. Vzpomínám si, jak jsem dlouho zvažoval všechny ty rozumné důvody, proč zůstat na magistrátu.  A jak nakonec vyhráli ty nerozumné a já jsem nakonec šťastný, že jsem to tenkrát zvládnul udělat. Odejít.

Rozumu se zdá nejvíc rozumíme. Je to ta část, se kterou umíme nejvíc pracovat. Když to hodně zjednoduším, tak co umíme pojmenovat je racionální. Zdá se mi, že tuhle oblast opravdu celkem dobře učí škola. Pojmů, které se naučíme na základní škole je opravdu hodně. A s každým stupněm vzdělávání to roste. A s pojmy se učíme nějakým způsobem pracovat. Logika, syntéza, indukce, a spousta dalších možných operací.

Jsme tak i vychovávaní. Chovej se rozumně. To jste možná také v dětství slýchávali. Co to ve skutečnosti znamená? Potlačení nějakého pocitu. Pamatuju se, jak mi tohle říkala maminka u pana doktora Laška, kterej byl machr na píchání uší. Tenkrát jsem se hrozně bál bolesti.

Domnívám se, že spousta práce, která byla dřív intelektuální, dnes umí do velké míry nahradit počítače nebo v tom velice pomáhají. Tento trend bude nejspíš pokračovat. Vědci se domnívají, že velice brzy třeba zmizí místo sekretářek nebo asistentek. A takových pozic, které zaniknou, má být většina. Až 85 procent nových zaměstnání do dvaceti let se doposud nezná. Mluví se o tom, že co stroje nebudou umět nahradit, tak jsou emoce a kreativita.

Rozum je tedy velice důležitý. Znát jej, vědět, jak pracuje, ale znát i jeho limity. Naučit se být, když je to potřeba, nerozumný. Miluju to na tréninku improvizace. Ty okamžiky, kdy zkoumáme naše hranice. Kdy se učíme být nerozumný a sledujeme reakce.

Emoce nejsou nemoce

Jak se máš?  Bývá častá otázka po slově ahoj. Pozastavoval jsem se nad tou otázkou s kamarádkou Andreou, když jsme spolu skypovali. Já jsem tvrdil, že celá ta otázka by měla znít: Jak se k sobě vztahuješ? Ona zase tvrdí, že: Jak se máš rád? Vlastně je to v něčem podobné. V podstatě jde o to zjistit, jak se člověk sám se sebou cítí. Jak se má? Jak se drží? Většinou dostaneme nějakou odpověď, která je spíše v rámci bontonu. Mám se dobře. Ale když to začnete opravdu hledat, tak najednou zjišťujeme, že se na tu otázku velice těžko odpovídá, protože se málokdy stává, že pocity máme vědomé.

A při tom to, jak se cítíme, ovlivňuje naše chování. Také to ovlivňuje, jak šťastně nebo nešťastně náš život prožíváme. Podle mých zkušeností se učíme emoce potlačovat. Projev emoce je něco, co není v pořádku na veřejnosti dělat. Člověk je divný. Za negativní emoce se lidé vnitřně odsuzují. Vzniká tak kaskáda, která se stávala mně, když mi umřel taťka. Byl jsem z toho smutnej a prožíval jsem velkou bolest. A zároveň jsem si tyto pocity zakazoval, protože lidé okolo na to nejsou zvědaví. Nesmím se takto cítit. Jsem na sebe naštvanej, že se cítím smutně. Nedává to smysl, ale děje se to často tímto způsobem.

Při divadle pocity zkoumáme. Přeháníme je. Je v pořádku je vyjádřit. Pracovat s tělem a tzv. pocitovou pamětí, kdy určité postavení těla tvoří určité emoce. Více si rozumíme, co se to v nás vlastně děje. Zkoumáme, jaké pocitové vzorce, které se tvoří zhruba do tří let života, můžou vést k jakému chování, a učíme se to vyjádřit. Vidíme, která vyjádření vedou k řešení a která rozvíjí konflikt. Na emocích je taková zvláštní věc a to, že se nedají zahrát. I když to vnímá mozek jako hru, tak se v těle ty emoce opravdu dějí. Je to realné prožívání.

Porozumění vlastních pocitů vede k větší vnitřní svobodě a šťastnějšímu prožívání.

Mám zkušenosti.

Zkušenosti z oboru jsou často požadovanou součástí při přijímání nových lidí do práce. Zkušenost je něco, co jsem prožil a vím tedy, jak to funguje. Nebo je to možná trochu jinak.  Zkušenost je něco, co jsem prožil a je to tedy to, jak jsem se k dané situaci postavil, jak jsem ji prožil a co si o ní myslím, že jsem prožil. Je to, jak o dané zkušenosti vyprávím. Zkusím jeden příklad. S Lukášem jsme na vejšce jednou, lehce opilí, utíkali před policajtama. Nakonec jsme se schovávali za vyhozenej vánoční stromeček a následně jsme zmizeli v útrobách školy. Když tuhle příhodu vyprávíme. Tak ji každej vyprávíme trochu jinak. Jiné věci jsou pro nás důležité. Stejná zkušenost. Jinej postoj. Lukáš se náramně bavil. Já jsem se bál, že nás lapnou a bude pokutička nebo něco.

Přijde mi, že jistý typ zkušeností je možné předat. Přemýšlím tímhle způsobem. Když byl někdo například  lakýrník deset let. Tu práci skvěle uměl, měl spoustu zkušeností. Věděl prostě, co a jak.  Tyto zkušenosti a poznatky se vzaly a vytvořily se výrobní linky, které tu práci zvládnou rychleji a přesněji. Není k ní potřeba tolik lidí jako dřív. Zkušenosti tohoto druhu budou nahrazovány stroji. Vše, co je mechanické, nemusí dělat člověk.

Zkušenost kdosi hezky pojmenoval. Jde o to, že už máte za sebou dostatečně dlouhou cestu pokus – omyl. Tedy jde o to, že už jste ve svém životě nebo v dané oblasti udělal dostatek chyb a je tedy velká pravděpodobnost, že je nebudete opakovat. Ale. Jak se učíme pracovat s chybou? Když po ní, pokud se přiznala, nebo se na ni přišlo, následoval trest? Známka. Horší. Někdo tvrdí, že se jedná pouze o informaci, ale pravda je taková, že tato informace se dítěte dotýká na úrovni sebe hodnocení, tedy sebe hodnoty a sebe vědomí. Neznám moc dětí, vlastně ani dospělých, který by uměli říct: no jo, tak mi dejte pravopis, ale jsem dobrej v matematice. A neznamená to, že jsem horší člověk.

Tímto přístupem se i absolutně zavírají dveře kreativitě. Když člověk tvoří, tak zkoumá různé postupy, než najde ten správný a ten málokdy vyjde na první dobrou. Být kreativní znamená mít odvahu dělat chyby. To znamená vnitřně si přenastavit vnímání chyby.

Na kurzech pracujeme s přístupem hurá všiml jsem si chyby. Když člověk udělá chybu, tak ji přizná. A to tak, že se ocení. Hurá, všiml jsem si chyby. To už je dost velký uvědomění, že si člověk chyby všimne. To znamená, že na ní může reagovat. Nějak ji napravit. Pokud k ní přistoupí takto aktivně, tak ji vyřeší daleko rychleji a radostněji.

Jsme intuitivně ovládáni?

Intuice se do češtiny dá přeložit jako tušení.  A definice říká, že je to vhled nebo náhled a v současném užití obvykle označuje náhlé poznání, chápání či odhad nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním a ačkoli bývá provázeno pocitem jasnosti a jistoty, není podloženo zřetelnými důvody.

Intuice je často pociťována jako hravé dítě, které se nás snaží silným vnitřním nutkáním odvést od těžké práce do světa radosti a her. V tomto světě můžeme překvapivě nalézt všechny odpovědi, jejichž hledání nám jinak zabere celé měsíce práce.

Intuice dokáže bleskově dávat dohromady myšlenky. Géniové jako Edison nebo Einstein pracovali s velice zušlechtěnou a rozvinutou intuicí. Přinášeli své odpovědi zpoza času a prostoru.

Jestli tomu dobře rozumím, tak se jedná o iracionální záležitost. Tak nějak to víte a nevíte proč. Cítíte to. Tušíte, že to tak bude a ono se to skutečně tak stane. Něco vevnitř vám říká, udělej to.  Je ale potřeba umět rozlišovat hlas intuice od hlasu opičí mysli. Někdy se rozhodneme na základě intuice. Ale je to málokdy. Spíš ji nedůvěřujeme. Nemá totiž sílu těch rozumných důvodů.

Photo by frank mckenna on Unsplash