Iva Bittová je jen Iva Bittová

Nehoda není náhoda. A tak jsem jednoho červencového dne náhodou zašel do jednoho obchodu, kde jsem se náhodou mrknul na nástěnku a tam jsem si náhodou všiml super malýho plakátku s fotografií. Náhodou mě ten plakátek zaujal a já jsem zjistil, že je to pozvánka na hlasovou dílnu, kterou povede Iva Bittová.  A náhodou se to bude dít v Litomyšli. Wow!

Rychlá akce. Mám čas? Mám. Mám na to dost peněz? Mám. Mají ještě místo? Mají. Přihlášeno.  Úplně mi běhal mráz po zádech, jak jsem se těšil. Uf! Síííííla.

Den D. Měl jsem tu náladu, kterou nepřejete ani svýmu nepříteli. Blbě vyspanej, takže únava vysoko. Kritičnost nastavena na nejvyšší možnou mez. Uzavřenost vůči věcem zvenčí téměř absolutní. A lidi mi ten den vadili jen tím, že byli. Ideální stav na to se jít něco učit do skupiny a ještě se otevřít.  A navíc bylo vedro a Bittová dorazila o půl, O PŮL hodiny později.

Zpívali jsme, dělali různá cvičení, povídali. Přestože to bylo vedené jako celkem hezká dílna, tak moje lamentování v sobotu večer nebralo konce: „Přijede si později! Ten čas nenahradí! Nevěnuje se nám vůbec individuálně! Prostě všechno špatně. A pokud se něco nezmění, tak budu hodně zklamanej!“

Nic se nezměnilo a já jsem byl hodně zklamanej.  Až do chvíle, kdy jedna z účastnic pojmenovala, co se to děje. A jak to říkala, tak se mi měnil absolutně pohled na celou dílnu. Tahle holka tím, co říkala, se mnou pěkně zatřásla.

„Včera jsem byla naštvaná, jak to bylo vedený. Ale pak jsem pochopila, že Iva Bittová je jen Iva Bittová. Je jen co nejvíce svá a to vše se nám snaží ukázat, nic neskrývat a být. Tím se můžeme učit.“

A tam jsem si uvědomil, že já jsem já. Moje práce je hledat, jak bych sám sebe co nejlépe a co nejvíce autenticky vyjádřil. Jak být co nejvíce sám sebou a zkusit si v tom nepřekážet.