Vášeň a jiné problémy

Jmenuju se Tomáš Jireček a mám několik problémů a dvě velký vášně. Uvěřil jsem, že nejsem dost hezkej. To šlo hodně snadno. Narodil jsem se totiž s vrozenou srdeční vadou. V pěti letech operace a na hrudi fantastická jizva. Když jsem vedl skauty, tak jsem jim vždycky na táboře vyprávěl, že je to válečný zranění z Vietnamu. Věřili tomu. Aspoň chvilku. Jenže dávno před tím jsem byl ve školce, kde se mi všichni smáli, že mám na břiše žížalu. A druhá vrozená vada je, že mám pravý oko menší a téměř na něj nevidím. To byl velice snadnej terč.

Vzpomínám si na Improvizační představení, kam se přišla podívat moje teta. Co to jako hraju. Moc se to tenkrát povedlo. V publiku bylo asi dvě stě lidí, kteří se náramně bavili. Tetu jsem sledoval po očku, jak se ji to líbí. Nelíbilo se jí to vůbec. Po představení jsem se dozvěděl proč. Říkala, že bych neměl vystupovat, protože to moje malý oko, je děsně vidět. Být to před nějakou dobou, tak bych si to vzal hodně osobně. Teď mě to pobavilo. To je přeci skvělý, že i nedokonalí lidi můžou dělat divadlo. Jen si to dovolit.

No, a pak jsem málem uvěřil, že nejsem dost chytrej. Ve školce mi totiž říkali, že bych měl jít na zvláštní školu. Tenkrát se tomu ještě tak říkalo. Že na základní bych se trápil. Nu, tak jsem šel na základní. Tam mi zase tvrdili, že rozhodně nemám na gympl. Nešlo to sice na gymplu úplně jako po drátkách, ale odmaturoval jsem s vnitřním klidem. A na gymplu mi rozmlouvali vysokou školu. Měli pravdu, vyšší odborná byla mnohem praktičtější, ale na výšce se mi taky líbilo. Jasně, že jsem jel dvě školy paralelně. Hodněkrát jsem byl nahlodanej, že mají přeci pravdu. Málem jsem jim to uvěřil. A teď mi mnoho lidí říká, že živit se tím, co mě tolik baví, co je moje vášeň, přeci není možný… Tak uvidíme. 

Prkna jedna vášeň

Jedna vášeň jsou básně. Jejich psaní, čtení, tvorba knih, různých performance a všechno to, co k tomu patří. Milujete taky vůni nový krásný knihy?

Druhá je divadelní improvizace. Její zkoumání, a tím velice rychlé a až na dřeň jdoucí, zkoumání sebe samýho. Studoval jsem sociální práci a několik let byl sociálním pracovníkem. Zabýval jsem se tak mnoha přístupy, které jdou k poznání člověka s tím cílem jej podpořit, pomoci mu. A tak nějak mi z toho vyšlo, že divadelní přístupy jsou opravdu nejrychlejší a zároveň nejzábavnější. Lidé na sobě pracují, aniž by si toho vůbec všimli. Je prostě možné vzít principy z divadelní improvizace a pracovat s nimi na jiných cílech. Třeba zkoumat, jak reagovat v náročné situaci.

Miluju stát na prknech, které znamenají svět a pořádnej adrenalin. Improvizace je divadelní vystoupení, kdy nevíme, co se stane. Kdy nevíme, o čem dneska budeme hrát. Jen jsme tam a jsme připraveni užít si to. Někdy ze srandy říkám, že se jedná o jednu z nejlepších duchovních technik, protože jsme stoprocentně tady a teď. Být v hlavě jindy a jinde by znamenalo neúspěch improvizace.

To být spolehlivý a opravdu si dovolit spolehnout se na svoje kamarády, kteří jsou na podiu se mnou. Bez toho bychom nezahráli ani vorla. To je slovíčko. To se u divadla tak říká.

Pocit svobody, kdy zkoumáme, co ještě můžeme. Kde jsou naše hranice, a jak se za ně dostat. Komfortní

zóna za osm let, co se improvizací zabývám, se mi markantně rozšířila.

Tvořivost je o sto procent výš. Každej máme v hlavě takovýho šotka, kterej říká co se jako smí a co ne. Já mu říkám vnitřní jebač. On je někdy hodně důležitej. Je fajn ho mít. Ale je taky dobrý ho umět umlčet a tvořit. Prostě si hrát. Být. Pak vznikají neuvěřitelně dobré nápady. A je to naprosto nový zážitek, nová zkušenost bytí sám se sebou. Člověk se daleko lépe přijme. To vede k většímu pocitu sebejistoty.

Plakat smíchy. Kdy se Vám to naposledy stalo? Mně se to stává často. A pak mi dojde, co se to vlastně stalo. Poprvé v životě jsem zazpíval před lidma. Nebo jsem si dovolil prožít pocit, kterej jsem si nikdy před tím nedovolil, protože šotek.

Je to síla.