Jak Tomáš?

Co mi vážně dobře jde, tak je odkládání nepříjemných věcí. Nedávno jsem takhle odkládal jeden vrozenej problémeček tak dlouho, až jsem se octl na kardiochirurgickém oddělení na Homolce. „Dneska budete spát na jedničce.“ Oznámila mi příjemným hlasem sestra a jala se mi pomoc se zavazadlem. Stačil jsem ještě zasáhnout rychlostí mladého junáka a svůj batoh jsem si na pokoj odnesl pěkně sám. „Cccsss. Bude mi sahat na věci…To tak!“ Projelo mi hlavou. Zaklaply za mnou dveře a oči zahlídly moje nový světle zelené království, kde jsem měl strávit jednu noc z mnoha dalších tady na tom oddělení. Tři postele s tím ovládáním na záda i na nohy. Na jedné jsem měl pohozenej batoh a sako, druhá byla prázdná, precizně ustlaná a na třetí nebylo vidět, protože tam byl závěs, tak jak to známe z Nemocnice Chicago Hope. Noční stolek. Telka. Tady se to čekání na operaci bude dát dát. Jsem v poho.  Nebyl jsem v poho. Měl jsem strach. A byl jsem si nejistej. Protože zítra ráno, kámo, mě uspě