Na smrtelný posteli

Cítím se plný síly a zdráv. To tak rozhodně zhruba před tři čtvrtě rokem nebylo. Je zajímavé, jak všechna ta předsevzetí na zdravější životní styl zmizí, když zmizí obtíže. A tak pokládám sobě i přátelům divný otázky, abych si připomněl: “Zkuste si představit, že ležíte na smrtelný posteli. Co nejdůležitějšího byste chtěli předat? A nemyslím barák. Spíš moudrost, kterou už za svůj život máte.” A oni nějak odpovídají. K těm odpovědím se ještě dostanu.

Děti

A taky jsem začal mimo jiné pracovat na pozici, kde se potkávám s dětmi. Má legrační jméno: kulturní edukátor. Samozřejmě vedle toho lektoruju aplikovanou improvizaci, hraju a pracuju na tom, abych mohl být dobrým dramaterapeutem. Ale tady na sebe s dětmi máme vždycky tak hodinku, a pak odejdou a já je uvidím zase třeba za rok, za půl nebo nikdy. Vedu pro ně workshopy. Naprosto edukativní. Předávám informace. Nic na co jsem zvyklej z improkurzů, kde se pouštíme na cestu sebepoznání.

Hodně teď nad tím přemýšlím, co s dětmi vlastně mám, můžu a chci dělat. Jaké jsou moje kompetence a kam sahá moje odpovědnost. Za tak krátký čas. Říkám si, že můžu být jeden z mnoha dospěláků, který potkají nebo se pokusit je inspirovat. Ještě nevím, jak na to. Proto i tento článek píšu, aby myšlenky mohly bloudit, vířit, a pak se vracet.

V tom se propojily odpovědi mých kamarádů. To je to ono, co hledám. Na co můžu ukazovat prstem, že je to důležitý, ať už dělám cokoliv. A zároveň to více a více aplikovat do svého života.

Odpovědi mých kamarádů byly různé. Avšak nesou podobné kvality. Jsou jen zabalené do jiných vět. Je zajímavé, že nesou jsem se některými seznámil ve skautském zákoně, některé z impra a že je vím, jen teď je to daleko koncentrovanější nápoj, o který se chci podělit. Budu o tom všem psát tak, jak tomu rozumím. Jak to u mně platí nebo bych chtěl, aby platilo. Smích - talent - tvořivost - vztahy - odvaha - svoboda - jak se do lesa volá.

Smích

Smích léčí. Jasně. Stará pravda. Tak proč se tak málo smějeme? Miluju, když se mi povede se sám sobě zasmát místo toho, abych se na sebe vztekal. Nedaří se mi to tak často, jak bych chtěl.

Kdysi, to už ani není pravda, jsem chodil do skautu. Skauting není ani tak důležitej v tom, co se tam dělá, ale proč se to dělá a na jakých to celý stojí základech. Jedním z nich je skautský zákon. Osmý bod říká, že skaut je veselé mysli. To není jen tak být veselé mysli. To se musí pěstovat, učit. Ale jak se tyhle věci učí? Nevím.

A taky nevím, jestli je pravda následující příběh. Ale prý zakladatel skautingu lord Robert Baden Powell říkal, že skaut si musí umět pískat za každého počasí. I v dešti.

Hledat lepší stránku věci. Věřit, že to dobře dopadne. A zároveň být k situaci pravdivý. Někdy to je prostě celý na hovno a děsivý. Nedávno jsem psal o děsivosti jeden text. A moje kamarádka Vanda mi odpověděla neuvěřitelně dobrou básní zpátky.

Psal jsem, abych se tolik nebál a mohl si víc pískat.

Chodím do práce

Na nejhezčí místo v Pardubicích

Na zámek Ráno mě vítají pávi

Kdybych kouřil Dal bych si s nima páva

Tak Na pohodu

Roztahoval bych ocas a jen tak bych byl

Ale nekouřím A tak na mě ječí

Je to jak zapnutá vrtačka zubařky

Někdy pávi ječí ve mně

A je to děsivý

Možná Že každej má nějaký strachy

O kterých se bojí mluvit

Ukážu prstem na ty svoje

Abysme v tom nebyli tak sami

Je děsivý žít
Protože život je plnej nebezpečí

A beztak končí smrtí

Nejvíc jsem si to uvědomoval

Cestou na operační sál

Děsí mě Že život propásnu

Nebo Že jsem neudělal něco

Co jsem měl

A že nepoznám to něco

Nebo už bude pozdě

Máš to taky tak?

Je děsivý někoho milovat

Protože je jen otázka času

Kdy ti ublíží

Nepříjme

Opustí

Zažil jsem to

Jednou Dvakrát Víckrát

Vždycky to bylo stejný

Vždycky to bylo jiný

Vždycky jsem na hadry

Naposledy na Národní

Kdy jsi přišla na vysokých

Květovaných botách

Je děsivý se s někým přátelit

Může zradit důvěru

Ublížit

Hodnotit Co a jak dělám

Špatně a Že nejsem

tak akorát Jak bych se

Zrovna jako hodil

Může zmizet ze života

A většina lidí to tak

Beztak udělá

Budu sám

Na těžký situace

Sám

A co ty?

Děsí mě být sám sebou

Sám se sebou

Zahlídnout se a projevit se

Bez příkras

Kdyby se tak stalo

Dozajista bych vystrašil

Mnoho lidí

Občas to odvážně a tajně

Zkouším ve sklepě

Zkoušíš to taky?

Děsí mě můj vztek

Který mě zaplaví a ovládá

Jak když si člověk nasadí masku

Děsí mě Že někomu ublížím

Možná jsem jí ublížil

Nevím

Zůstala na Národní třídě

A já poslouchám z okna pávy

Je děsivý být synem

A vidět Že člověk dělá a říká přesně to

Za co svoje rodiče v myšlenkách

Tolikrát pěkně sepsul

Pro co brečel tak

Že se to nedalo zastavit

Jako když někdo uvnitř tebe

Drcne do kýblu plného vody

A všechna ta špína

Z tebe musí odtýct

Skrz slzný kanálky

Je děsivá docházková kniha

A všechno to dopočítávání

A to Že člověk není placenej

Za práci Ale za čas

Jednadvacet

Jednadvacet

A zpožděný vlaky

Jednadvacet

A čekání na červenou

Jednadvacet

A předjíždění na dálnici

Jednadvacet

Podupávání nohou

A klapání propisek

Jednadvacet Jednadvacet

Zkoušky a testy

Termíny

Jednadvacet

Hry Co spolu hrajeme

Všechno je to děsivý

A co tvůj čas?

Děsí mě Andrej Babiš

A kluci okolo něj

Protože zákony jsou pravidla hry

A ta hra se jmenuje obyčejnej život

Tvůj nebo můj

A tyká se to člověka víc

Než jsem si schopnej připustit

Bydlím na Dukle

Tam sídlí krkavci Hejna

A ty mlčí

Když ve mně řvou pávi

A je to děsivý

Není to vždycky děsivý

Vlastně většinou to není děsivý

Ale když je

Jsem krkavcem

Čím jsi ty?

Vanda odpověděla:

Jedu vlakem
Sedím v tom horním patře
Kterýmu říkám na půdě
A říkám si, že je přece krásně
Venku prší

Uvnitř je mi smutno
Stýská se mi
Po muži, co mne nechce

A kvůli kterému bych obešla

I svět po rukou
Celé je to špatně

Jenže se stejně usmívám
Protože to je můj recept na to
Jak vidět svět
Aby nebyl děsivej a smutnej
Ale naplněnej

Joo, děsivo mi bude
Až si v neděli sednu za volant

To totiž mám pocit
Že mi smrtka leze po krku
A nechápu ten svět
Ve kterým lidi riskujou tak moc
Taky budu riskovat

Věřím, že děláme věci tak
Jak nejlip umíme a že každá naše volba
Je to nejlepší rozhodnutí
Co jsme mohli udělat
Alespoň pro danou chvíli

Za dost věcí
Ve svým životě se možná stydím
Ale
Učím se nelitovat
Moje rozhodnuti mělo vlastní smysl

I když mi teď příjde beze smyslu
Nikdy nevím v jaké fázi zrovna jsem
A co mne překvapí
A kdy se věci otočí

Jsme sami sobě středobodem
Nemůžeme se opustit

Nemůžeme od sebe utéct
Umět být sám se sebou
Je velké umění

Myslím si, že k němu ne všichni dojdou
Chce to trpělivost
Lásku sama k sobě
Respektovat sama sebe je kamenem
Proto

Umět respektovat ostatní
Nehrát hry, které nás ostatní naučili
A nebýt otroky
Být šťastnými pány sami sebe

Talent

Před několika lety pro mě bylo zásadní setkání s Tomášem Hajzlerem. Hodně se mnou zahýbala jeho víra v to, že každý máme talent. Tedy jsme v něčem dobří. A největším mrháním je nedělat to, co je náš talent. Umírání za živa. Talent souvisí s něčím, co Tomáš nazývá důlek. To je potřeba si vytvořit. Někdy je zem tvrdá, někdy měkká. Důlek se vytvoří tak, že spojíte tři prvky. Za prvé. Svůj talent. Děláte něco, v čem jste dobří a máte to rádi. A protože to máte rádi, tak se učíte a pomalu se z vás stane mistr.

Za druhé to musí být užitečné pro ostatní. Myslím tím opravdu užitečné a v souladu s morálníma hodnotama. Užitečné je třeba podporovat lidi v jejich rozvoji. Neužitečné a nemorální je, pokud se tak děje pouze pro potřeby firmy bez ohledu na daného člověka. Jeden známý mi vyprávěl, jak jedna nejmenovaná firma platí velké peníze za lektory a coache, aby školili jejich lidi v rozvoji, aby tito lidé uměli skvěle prodávat, argumentovat, aby stále překonávali svoji komfortní zónu. Po pár letech se podle mého známého, který byl ve stejné situaci, stalo to, že to celé prohlédl. Měl peníze, ale byl vyhajpovanej, měl zničené rodinu, bez přátel, protože okolí nestačilo jeho “růstu”. Prodával věci, co nikdo nepotřebuje. Možná po nich touží, ale ve skutečnosti nepotřebuje. Mluvil o sobě jako o člověku beze smyslu. Když dva dělají totéž, není to totéž. Jde o to, být opravdu užitečný pro druhého, komunitu. Miluj bližního svého jako sebe samého.  

Za třetí. Musí jít o věc, za kterou vám jiní lidi jsou ochotni dát peníze. Nastavovat cenu. Naučit se říkat za svoji práci o peníze byla a je jedna z nejtěžších věcí.

Najít talent a důlek není jen tak. Je to dlouhá cesta hledání. Pokusů a omylů. U mě byla. Ale stojí to za to. A je to důležitý. Nejen své talenty najít, ale i zkvalitňovat a objevovat nové a nové. Jsou lidi, co tvrdí, že nemají talent na nic. V to nevěřím. Pokud je člověk aspoň trochu zdravej, tak má tolik možností.

Já jsem až ve 23 nebo 25 ti letech začal objevovat divadelní improvizaci. To mě naprosto učarovalo. A skrze to, a myslím, že to tak funguje, jsem začal objevovat další věci, které se k tomu vážou. Pronikal jsem víc do řemesla nejen hereckého, ale i lektorského. Základy psychologie, skupinové dynamiky a spousta dalších věcí. A dal jsem se cestou dramaterapie, kdy divadlo může opravdu lidem pomáhat v těžkých životních situacích nebo s nemocemi. Kvůli tomuhle musím například stále oprašovat angličtinu. I když jsem stálý začátečník. Vedle toho píšu texty. A pomalounku objevuju vaření. A vaření s divadlem toho má principiálně víc společného, než jsem si kdy myslel.

Tvořivost

Tvorba je podle mě život. Já to mám skrze divadlo a slovo. Někdo skrze stavění baráků. Ale jde o ten pocit, že tvořím. Ne, že něco dělám mechanicky, opakuju a umírám tady. Tomáš Hajzler se svoji ženou Petrou říkají, že štěstí je hand made. Věci si tvořit. To já moc neumím, ale vnímám je v tom jako vzory. Prostě být co nejméně spotřebitel a co nejvíce tvůrce. Když si člověk sám uvaří, je to zkrátka něco jiného, než když jí v restauraci. Ale myslím, že jde hodně o ten pocit. Jestli musím vařit a prudí mě to, nebo je to radost.

Vztahy

Je skvělé mít kolem sebe skvělé lidi. A proto je důležité o vztahy pečovat. Stále si kladu otázku jak na to? Co ještě můžu udělat?

Odvaha

O té už jsem trochu psal v básní. Svět může bejt děsivej. Každej máme z něčeho strach. To se může. Myslím, že rozdíl je v tom jednat, i když se člověk bojí. Nenechat se paralyzovat. A to je ten klíčovej okamžik. I se strachem umět žít. A zároveň vědět, že je dobré strach respektovat. Je to ten pocit, který někdy umí zachránit život. Je ale podle mě potřeba stále zkoumat, jestli je to oprávněný strach nebo jen naučený a podle toho reagovat.

Svoboda

To je prostor, kde člověk může tvořit, tvořit vztahy, moci se svobodně vyjádřit, je přijímán, má právo na svoje pocity a chování. Ke svobodě se ale váže odpovědnost a té je potřeba se učit. Od mala. Je to vlastně naopak. Bez odpovědnosti nemůže být svoboda. To jsem si uvědomil teď na jednom táboře, kde jsme s dětmi řešili konflikt, který vznikl při jedné bojovce. Nakonec z toho vyplynula krásná debata, kdy jsme si povídali o tom, co je koho potřeba a co pro ni může udělat. Na pozadí byla témata jako odpovědnost za sebe, za tým, ve kterém jsem hrál a hlavně za společnou hru. To, že hra je víc, než výhra.

Jak se do lesa volá

Někdo tomu říká karma, někdo pravidla zrcadla, někdo projekce, někdo ještě jinak. Já tomu říkám, že je to jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A tedy, že s každým člověkem se dá volat trochu něco jiného. Někdy je ozvěna přesná, někdy zvětšená, jindy se ztratí. A že někdy můžeme rozhodnout, co zavoláme. A jindy voláme jen to, co už umíme volat, protože je to jistota. Je dobré si uvědomovat, co voláme a proč a co se nám vrací.

Příjde mi, že o tohle jde. Že je dobré tyhle věci vědět. Možná se mýlím. Ale teď v tohle věřím a doufám, že to bude inspirace.