Musíme tam jednou všichni
Někdy přemýšlím nad tím, jestli svůj život žiju dobře. Vlastně nad tím dumám celkem často. Jsou oblasti, kde si myslím, že mi to celkem jde, a pak je spousta oblastí, kde mi to nejde vůbec. A jsou období, kdy tohle téma je zasutý někde hluboko vzádu v mozku a dělá jakoby nic. A pak jsou období, kdy je naprosto přede mnou otázka: Co to žiješ? Žiješ dobrý život? A jak se to pozná? Neprošvihl jsi náhodou něco? Tohle mi vyběhne, když někdo mi blízký zemře. Odejde. Je pryč. Zdá se mi, že tohle téma je teď kolem mě nějak víc než jindy. Vlastně asi před půl rokem mi umřela kamarádka, se kterou jsem se před pár lety potkával každý den v práci. Byla to skvělá a výjimečná žena. O několik málo let starší než já. Na počítačové klávesnici psala jen ukazováčky a já si ji za to dobíral. Naše cesty se pak trochu rozešly, ale myslím, že jsme se měli stále hodně rádi. Jen jsme neměli čas na to se potkat. Být spolu. A nějak se stalo, že jsem se nedozvěděl o jejím úmrtí ani o tom, že má pohřeb. Až